Lodě
plují po mořích tisíce let, po celou tuto dlouhou dobu se vyvíjejí a s nimi i
lidé žijící na nich - námořníci. Lidé, kteří šli na moře z nejrůznějších důvodů
, byli ve svých návycích i myšlení hluboce ovlivněni bojem s přírodním živlem,
námořní službou a celým způsobem života tolik rozdílným od usedlé stálosti
suchozemců. Života chráněného, ale i ohraničeného lodí a bdělostí i zručností
její posádky. Snad právě proto se na palubách lodí zrodila tak bohatá škála
profesionálních návyků, obyčejů a tradic.
Některé
z nich přešly do námořního práva a předpisů , jiné jsou nepsanými zvyklostmi
dodržovanými ve své většině námořníky lodí všech vlajek, další upadly v
zapomnění, když se díky vývoji lodní techniky a sociálnímu pokroku změnil život
posádek, některé se staly pověrami.
Ty
živé, ať už psané nebo zvykové, neodmyslitelně patří k námořnickému řemeslu, ty
druhé k jeho historii. Často jsou, alespoň v náznacích, součástí našeho života
na lodi. Podívejme se tedy alespoň na některé z nich, na jejich význam a
původ.
Blíží
se dvacáté výročí činnosti Československé námořní plavby. Osm let po obnovení
čs. námořní dopravy lodí s/s Republika vzniklo samostatné rejdařství, pod jehož
vedením plují na mořích a oceánech lodě s československou vlajkou na stožáru.
Bude se vzpomínat, oslavovat. Bude tedy i důvod k přípitku.
Na
lodi se připíjí vždy vsedě. Nevstává se u stolu jako na pevnině. Tento zvyk,
který dodržují snad všechny floty světa, má svůj původ v dobách velmi
vzdálených. V těsných kabinách s pevně zabudovaným nábytkem kolem skosených stěn
plachetních lodí, když se paluba houpala pod nohama, to snad ani jinak nešlo.
Britská tradice zachovala pro náš věk následující příběh.
Na
jedné z H.M.S. připíjeli na krále. Důstojníci vstávali jak se dalo, ale
přítomnému korunnímu princi, vévodovi z Clarence, to zrovna moc nešlo. Podařilo
se mu pořádně se uhodit do hlavy o lodní žebro - jestli při tom zaklel, tradice
nepraví. Navrhl tedy, aby se u přípitku pokračovalo vsedě. Později, již jako
král William IV., to potvrdil jako pravidlo.
K
přípitku se váže ještě jeden zvyk. Před dávnými lety se v důstojnických
jídelnách denní dávka rumu nebo tropického vína pila před hlavním jídlem s
přípitkem, který pronášel služebně nejstarší důstojník. Ale co si měl stále
vymýšlet? a tak se během doby v celé flotě ustavil systém přípitků na každý den
v týdnu. Zněly asi takto:
Pondělí:
"Za vlast!
Úterý:
"Na naše matky!
Středa:
"Na nás! "
Čtvrtek:
"Na krále!
Pátek:
"Na domovský přístav!"
Sobota:
"Na milenky a ženy!
Neděle:
"Za ty, kdo jsou na moři!"
Tradice
přípitků v jídelně dávno zanikla, ale nedělní přípitek zůstal. V té formě, jak
je napsán, snad nezní správně česky. Je znát, že k nám přišel přes polštinu a
ruštinu. Ale právě tak se vžil. Až budete připíjet 20. výročí ČNP, nezapomeňte
na ty, kdo jsou na moři. Na námořníky, ty vlastní i ty z celého světa. A
vzpomeňte i na ty, kteří na moři byli už před námi nebo i s námi a již odešli.
Už
kdysi před lety kdosi řekl, že suchozemci se představu- jí vizitkou, námořníci
vlajkou. Z vlajek se skutečně dá vyčíst téměř vše o lodi a její posádce.
Státní
vlajka je zvláště na moři posvátná. Ne pouhá součást vybavení lodi a položka v
inventáři 2. palubního důstojníka. Vždyť právě ona právně vytváří z množství
ocele a jiných materiálů spojených do tvaru lodi i součást území státu na širém
moři. Každé vztyčení státní vlajky na lodi hlásí do dalekého okolí: My zde jsme
lidé ze socialistického Československa a paluby pod námi jsou naším územím,
řídíme se našimi zákony a vaše se nás dotýkají pouze tam, kde je to dle
mezinárodních úmluv možné. Způsob vyvěšení i stav vlajky by tedy měly mluvit o
vztahu k rodné zemi.
Státní
vlajka může být vztyčována pouze na určených stožárech, v místech, kam nesmí být
vyvěšena žádná jiná vlajka. V přístavu nebo na rejdě je to vlajkový stožárek na
zádi, za plavby vlajkový gafel záďového stožáru /na moderních lodích většinou
radarového/. Na lodi nesmí nikdy vlát jiná vlajka, není-li vztyčena vlastní
státní. To znamená, že ráno se vztyčuje nejprve čs. státní vlajka, pak následují
vlajky další a večer při západu slunce se státní vlajka spouští jako poslední.
Státní vlajka na stožár letí, ale spouští se pomalu
Kdy
se objevila státní vlajka na lodi jako symbol jejího příslušenství?
V
ranném středověku vztyčovaly obchodní lodi vlajky přístavů, často téměř
nezávislých na státní královské moci. I lodní certifikát vystavovala městská
rada. Pouze výpravy organizované a financované králem nesly královskou vlajku. S
rozvojem absolutismu a pevnější státní organizace vznikaly nové podmínky plavby
a přesné předpisy, které vedly k tomu, že pouze státní vlajka se stala
právoplatnou na volném moři /Anglie Navigation Act 1651, Rusko Petr I. 1703,
Francie 1793/. Od těch dob musí na širém moři plout pod státní vlajkou s
příslušným lodním certifikátem i ta nejmenší jachta.
První
vztyčení státní vlajky na lodi patří k nejslavnějším okamžikům. Vždyť zde Československu přibývá nové státní
území, loď, nový vyslanec hospodářství i politiky státu v mnoha přístavech
světa. Ceremoniál opět probíhá dle námořních zvyklostí. Protože jsme
vnitrozemský stát a nestavíme sami námořní
lodě, nemáme možnost přímo vztyčit naši vlajku. Jedná se vždy o změnu
vlajky. Slavnosti se účastní diplomatičtí představitelé, generální ředitel a
další pracovníci rejdařství, kmotra lodi a pozvaní hosté. Kapitán předávající
země žádá ředitele loděnice nebo diplomatického představitele státu o povolení
posledního spuštění vlajky. Vlajka je odnesena a následuje povel
československého kapitána k vztyčeni vlajky. Vztyčení by měli provést zasloužilí
členové posádky nové lodi podle služebních let na moři. Hraje se státní hymna,
ale mnoho se nemluví, na moři to není zvykem. Velitelé si jen popřeji tu "stopu
pod kýlem." Následuje "číše vína" pro představitele obou zemí i hosty - a to je
většinou čas přípitků a dalších
projevů.
Státní
vlajkou se na moři také zdraví. Nebylo to tak vždy. Kdysi dávno se zdravilo
dělovým výstřelem. A dokonce ostrým. Výstřik koule dopadající mimo zdravenou loď
hlásal mírumilovné záměry zdravící lodi. Nedej přírodo, aby se zdravící matróz
trochu spletl.
Byly
i velké dohady o to, kdo koho má zdravit jako první. Ještě v roce 1672 "královna
moří" nutila všechny lodě, aby zdravily ty její. O sto let později se o to ještě
snažila. V roce 1809 uzavřelo Rusko a Švédsko smlouvu o zdravení válečných lodí
na základě rovnosti. První byla zdravena loď, jejímž velitelem byl důstojník
vyšší funkce nebo starší. Poznalo se to podle vlajek.
Dnes
na širém moři zdravíme válečné lodě všech států, s kterými udržuje ČSSR
diplomatické styky, lodě vlastní vlajky, význačné lodě spřátelených států a školní plachetní lodě. Nestřílíme z
děl - na obchodních lodích je již dávno nemáme - dnes při setkání můstků lodí spouštíme vlajku. Po stejné
odpovědi vlajka letí znovu na vrcholek stožáru. A prvenství pozdravu? Obchodní
loď zdraví jako první loď válečnou, menší loď stejné vlajky zdraví větší, u dvou
obchodních lodí stejného typu zdraví první loď se služebně mladším velitelem.
Při
setkání lodí našeho malého rejdařství na širém moři bývá zvykem přidat i
přístavní pozdrav. Při spuštění vlajky tři dlouhé tóny sirénou, po stejné
odpovědi jedno krátké potvrzení.
Na
pravém boku ráhna předního stožáru vlaje státní vlajka státu, v jehož vodách
naše loď pluje. Je to projev zdvořilosti k hostiteli. Vyvěšuje se ihned po
vlastní státní vlajce a spouští jako poslední před ní. Na lodích, které
vyplouvají z přístavu vlastní země, se obvykle vyvěšuje též před vyplutím lodi.
Sděluje tak všem, kam má loď namířeno.
Je
stejná jako znak na komíně lodi. Vyvěšuje se na pravém boku hlavního stožáru.
Lodě
na moři se potřebovaly nejen pozdravit a představit, ale i domluvit. V době
ještě zcela nedávné pouze vlajky dokázaly říci vše. Dohovořily se dokonce i lodě
různých národností, jejichž posádky by se při setkání na pevnině nedorozuměly.
První vlajkové signalizace uvnitř jednotlivých flot ovšem existovaly již ve
starověku. Římský císař Leon VI. vydal v roce 906 předpisy o signalizačním kódu
na moři. Středověké galéry měly zvláštní stožár určený pouze pro signalizaci.
Britská admiralita vydala první knihu vlajkových signálů v roce 1647, v době bitvy u Trafalgaru
r. 1805 bylo v této knize zaneseno již 400 různých kódovaných signálů. Pro
obchodní lodě byla vydána první kniha vlajkových signálů v roce 1818.
Mezinárodní se stala v roce 1880 a zůstala beze změn až do roku 1934, kdy byla
poprvé spojena se signály rádiového kódu.
Nejznámější
vlajkou je vlajka "P" zvaná "modrý Petr." Již od 18. století značí: Loď se
připravuje k vyplutí, členové posádky, vraťte se na loď, cestující urychleně
nastupte. Nejčastěji jsou vyvěšovány vlajky G, H, Q. Jejich význam není třeba
námořníkům vykládat.
O
různých vlajkách by se dalo napsat mnoho. Zvlášť kdybychom se zaměřili na vlajky
válečných lodí - pevnostní vlajky, "biče" neboli bojové plaménky, admirálské
nebo hodnostní vlajky. Tyto problémy však ponecháme pro vyšší školu námořnických
tradic. S trochou romantiky si připomeneme jednu vlajku nepříliš chvalné
pověsti.
V
roce 1713 byla v Utrechtu v Holandsku uzavřena dohoda o zákazu korzárských
bojových akcí na moři mezi bojujícími stranami. Bývalí uznávaní hrdinové námořní
vlajky, lapači vyzbrojení listem svého panovníka zůstali bez ochrany královské
vlajky a měli nechat výnosného řemesla. Zvyk přepadat lodě a brát jejich náklad
jako odměnu pro ně byl železnou košilí. Přizpůsobit se disciplíně normálního
válečného loďstva s nízkým žoldem nebo se dát k obchodnímu loďstvu a pracovat?
Hrůza! A tak bývalí korzáři vztyčili novou vlajku, svoji, bez státu a krále.
Během let byla nazvána "Jolly Roger" /veselý Roger/. Většinou byla černá s
lebkou a zkříženými hnáty. Pod ní se pak vesele přepadalo dál, nyní už bez
zákona a nutnosti odvádět panovníkovi podíl. Ovšem i bez jeho ochrany.
Mezinárodní námořní právo na pirátské akce dodnes pamatuje.
Konstrukce
a výstroj obchodních námořních lodí prošla dlouhou cestou - od lodí egyptské
královny Hatšepsovét z roku 1 500 před n.l. a lodí fénických kupců po lodě
současnosti, vybavené globálními navigačními systémy a zárodky automatizace.
Třebaže v průběhu staletí docházelo ke změnám typů, zvratům ve vývoji, objevům a
zdokonalováním, mají všechny tyto lodě jednu věc společnou. Byly a jsou
ohraničeným světem lidí uprostřed záludného moře. Jejich konstrukce a stav byly
a jsou nejen zárukou splnění úkolů
plavby, ale i zárukou života posádky. Proto byl vždy kladen důraz na péči
o loď, ať se jednalo o prostou prohlídku všech jejích částí, nebo složitou
kontrolu namáhání konstrukce současných superlodí se zapojením číselné či
analogové výpočetní techniky. Stejně nezbytná je pravidelná údržba a
odstraňování všech nedostatků.
Právě
odtud vycházel a vznikal vztah posádky ke své lodi. V bájích starých Řeků o plavbě za Zlatým rounem loď Argo žije, má
myslící duši a mluví. Anglický jazyk používá pro loď jako výjimku z gramatiky
osobní zájmeno "she - ona. Loď je tedy žena. A věřte, že přes všechny zkoušky
manévrových elementů a hory
výpočtů a formulí, které jsme si
ji! o jejím chování vy- mysleli, dokáže být pěkně tvrdohlavá a ne vždy
vypočitatelná.
Loď
je tedy od nepaměti pro námořníka víc než jen pracovní prostředí a dočasné
obydlí. Nese v sobě něco víc - bezpečnost plavby, možnost návratu a kus domova.
A jako každá žijící bytost nemá pouhý název, má své jméno.
Jména
lodí jsou různá. Od něžných dívčích jmen, jmen význačných osobností, přes města,
hory, až po vlastnosti, očekávané od jejich nositelek. Pod jednou vlajkou nikdy
nemohou plout dvě lodě téhož jména, musí se lišit alespoň pořadovým číslem.
Snad
bude zajímavé připomenout jména lodí, které pluly pod československou vlajkou
před druhou světovou válkou. Bylo to v pořadí historického čs. rejstříku celkem
dvanáct lodí: LEGIE, ARNA, DALIBOR, NEPTUN, MÍLA, DUBEN, PLZEŇ, JIŘINA, MARIE,
LITOMĚŘICE, MORAVA, LITTLE EVY. Z rejstříku bylo v roce 1928 vyškrtnuto jméno
jedné lodi - "PRAGA" /původně HEDVIKA z Hamburku/.
Třináctá
loď starého rejstříku zahájila dne 26. 9. 1951 novou etapu československé
námořní dopravy. Byla to S/S REPUBLIKA. Následovaly S/S JULIUS FUČÍK a M/S
LIDICE. Dnes již legendární jména prvních tří lodí, z kterých vyrůstala naše
socialistická mořeplavba.
Po
nich následovaly: DUKLA, MÍR, OSTRAVA, ORAVA, KLADNO, ORLÍK, PIONÝR, JISKRA,
KOŠICE, REPUBLIKA II., BRNO, VÍTKOVICE, BLANÍK, SITNO, RADHOŠŤ, KRIVÁŇ, PRAHA,
MÍR II., BRATISLAVA a TŘINEC.
Dostavěný
trup lodi stojí připraven na skluzu. Na tribunu před přídí přicházejí poslední z
řady čestných hostů. Kapela dohrává slavnostní pochod. Mezi diváky utichá šum,
je zde plno lidí z loděnice, města i přístavu. K mikrofonu přistupuje vedoucí
stavby a vydává povely k přípravě spuštění. Údery palic pod trupem a jednotlivé
úseky hlásí splnění příkazů. Připraveno!
Nyní
mluví ředitel loděnice: Postavili jsme
pro vás loď, do které jsme vložili svou práci a své znalosti. Bude vám dobře
sloužit. Odpovídá mu diplomatický představitel ČSSR: Děkuji Vaší loděnici jejím dělníkům, konstruktérům a
technikům za to, co dokázali. Přeji přítomnému generálnímu řediteli
Československé námořní plavby, aby po dokončení tato loď s našimi námořníky na
palubě úspěšně napomáhala k plnění ekonomických úkolů zahraničního obchodu, aby
vždy čestně reprezentovala naši vlast, ČSSR.
Vítr
rozevlává vlajkoslávu nad novou lodí a do ticha pronáší kmotra lodi formuli
křtu: Pluj po mořích a oceánech pro slávu
československých námořníků a pracovníků loděnice. Přeji tobě, tvému veliteli a
posádce na všech plavbách mnoho úspěchů. Dávám ti jméno ……………………
Kmotra
pozvedá ozdobnou sekerku, přesekává stužku, láhev šampaňského proletěla vzduchem
a tříští se o bok lodi. V prvních taktech československé státní hymny zanikají
údery do posledních klínů pod lodí. Víno stéká po ocelové obšívce trupu a jeden
z dělníků stačil sebrat na skluzu hrdlo láhve, čeká jej za to odměna. Loď se
zatím dává do pohybu. Nejprve pomalu, ale nyní již rychleji klouže, vystříkla
voda, rozezněly se sirény loděnice i okolních lodí, které vítají novou družku.
Tak
podobně dnes vypadá křest lodi. Existují malé změny dle zvyklosti loděnice a
místních tradic. Zvláště barvitou podívanou je spouštění na vodu v japonských
loděnicích. Podle zvyků země vlajky lodi se někdy mění i tekutina použitá ke
křtu. Na přiklad Indové a další národy Indického oceánu a Tichomoří křtí mlékem
kokosového ořechu, pravověrní mohamedáni kravským nebo ovčím mlékem, Turci krví
obětního beránka.
První
zachovaný zápis o křtu lodi pochází ze starého Egypta z doby okolo roku 2100
př.n.l. Staří Řekové a Římané křtili lodě vodou, symbolem očištění od zla a
nebezpečí. Současně však připíjeli vínem na zdar plaveb. Bojové lodě drsných
norských Vikingů při spouštění na vodu drtily živá těla válečných zajatců,
jejichž krev měla zaručit vítězství při nájezdech na evropské břehy. Po
křížových výpravách se ceremoniálu ujala církev a křty lodi se staly výsadou
jednotlivých biskupů. Počínaje 16. stoletím převzali vrcholnou funkci členové
královské rodiny nebo význační šlechtici. Tehdejší zvyky připomínaly spíše
starořímské otevření navigační sezóny nebo slavné každoroční benátské zásnuby s
Jaderským mořem. Král nebo jeho představitel v slavnostním oděvu dal lodi jméno,
připil.jí ze zlatého nebo alespoň stříbrného poháru, který vhodil do vln jako
obět moři. Znamenalo to značnou spotřebu drahých kovů a tak od roku 1690 začali
šetrní Angličané rozbíjet o příď lodi láhev kvalitního vína. Francouzi přišli v
posledních letech 18. století se šampaňským.
Po
celá staletí křtili lodě muži. Dodnes to platí pro mohamedánské a některé další
země. Teprve v první polovině minulého století se této čestné úlohy ujímají
ženy. Zapříčinila to tak trochu vláda královny Viktorie.
Spouštění
na vodu není jednoduchá technická záležitost; je projevem zkušeností loděnice.
Stává se někdy, že se sklouznutí musí napomáhat i řadu dní. Stará pověra pak
říká, že loď nechtěla na vodu a její plavby nebudou šťastné. V případě, kdy by
se nepodařilo vůbec loď spustit, zbývá jediná možnost: rozřezat nový trup a
začít stavět znovu.
Byly
ovšem i případy, kdy se loď rozjela trochu dříve, než se čekalo. Vypráví se
např. o zdatné kmotře, která doplavala s lahví k uprchlé lodi a pokřtila ji z
vody dle všech pravidel.
Loď
se křtí pouze jednou - při spouštění na vodu. Při každém dalším přejmenování jde
již jen o změnu jména, případně slavnost změny státní vlajky. A popřání té stopy
pod kýlem do dalšího života a plaveb.
Na
galérách a plachetnicích starých Řeků a Římanů i na lodích raného středověku
nebylo napsáno jméno lodi. Symbolicky ho představovala figura vyřezaná na přídi.
Ať již to byla statná zvířata - tygr, lev, orel, kentaur, gryf, nebo dávná
božstva jako Neptun, Triton, Pallas
Athéna. Vítěz bitvy u Levanta (7.11.1571). 11. 1571/ don Juan a`Austria bojoval
na lodi SFINX označené postavou sfingy vyřezané pod beranidlem. Některé lodě
pojmenované po slavných osobnostech nesly pod čelenem celé vyřezávané portréty.
Za mnoho jiných můžeme připomenout třeba holandskou loď ERASMUS Rotterdamský
nebo anglickou řadovou loď QUEEN CHARLOTTE z roku 1790. To už však byla doba,
kdy se figura stávala především výzdobou. Velké množství lodí potřebovalo
přesnější označení názvu a tak v roce l6ů 8 vychází ve Francii dekret,
vyžadující označení jména lodi na zádi. V bohatě vyřezávaném rámu se zde
objevuje jméno vypsané zlatými písmeny. Tento zvyk přejímají další státy; během
doby se nápis zjednodušil a dostal se i na oba boky přídě lodi. Figura nebo
jednodušší znak však ještě přetrvávaly. Slavný kliper CUTTY SARK vedla na jeho
plavbách příďová figura poloobnažené čarodějky, jejíž jméno
nesl.
S
příchodem železných lodí tradiční výzdoba mizí. Jen mimořádně se objevují
sochařsky zpracované znaky lodí. Poměrně časté jsou však znaky symbolizující
domovskou příslušnost nebo název lodi. Československé lodě nazvané podle měst
nesou na přídi znak města, ostatní znak svého domovského přístavu - Prahy.
Loď
sama o sobě má své dobré nebo výjimečně i méně dobré vlastnosti, ale živý
organismus z ní vytváří teprve její posádka. Na ní především záleží, jak bude
loď bezpečná, jak bude plnit své úkoly, ale i jaký na ní bude život a vztahy.
Lodě musí plout. A proto na nich musí plout i námořníci. Ale to už je spíše
začátek příštího vyprávění.
Běh
života na lodích měl od nepaměti svůj pravidelný rytmus. Lodní čas rozděloval
běh služeb, práce, jídla a spánku. Čas však znamenal i možnost určení zeměpisné
délky polohy lodi astronomickým způsobem.
V
roce 1714 vypsala anglická vláda ohromnou odměnu, 20 tisíc tehdejších liber, za
zhotovení lodního chronometru, který by během plavby neudělal větší chybu než
dvě minuty, tedy půl stupně zemské délky v určení polohy lodi. Pro srovnání:
roční plat kapitána obchodního loďstva byl asi 120 liber, zkušeného námořníka 24
liber. Roku 1761 vyrobil anglický hodinář John Harrison chronometr, který během
plavby na Jamaiku po 161 dnech vykázal odchylku pouhých 5 sekund. Lodě dostaly
přesný čas a možnost určení polohy v zeměpisné délce.
Jak
se však měřil čas do vynalezení chronometru? Každé půl hodiny námořník ve službě
obracel přesýpací hodiny a odbíjel "zvon" hlídky. První půlhodina - jeden, druhá
- dva údery, až do konce hlídky - osm "zvonů". Dodnes se během dne odbíjejí
zvony hlídek na válečných lodích a na některých obchodních. Udávají čas
pracujícím na palubě a jsou signálem pozornosti a připravenosti námořníků, kteří
mají službu na můstku.
V
dnešním obchodním loďstvu se v celém světě dodržuje dělení na šest
čtyřhodinových hlídek se stálým časem hlídky a zvlášť vydělenou denní směnou
pracovníků údržby. Původně byla ještě hlídka od 16.00 do 20.00 hodin rozdělena
na dvě dvouhodinové a zajištěn tak stálý posun doby služby. Staré plachetnice
znaly systém dvou hlídek, který posádce zaručoval 16 hodin zaměstnání a 8 hodin
spánku občas přerušovaného povelem: Všichni na palubu (Rusky: Avral!, anglicky:
all hands on deck! Tedy morseovkou "A", signál, kterým dodnes volají lodní
zvonky na manévry)
Bývaly
dokonce dvě a kupodivu to byly právě zkrácené hlídky mezi 16. a 20. hodinou.
Jejich původní název totiž v angličtině zněl "dodge watch" ("Dodge" - . uskočení
stranou, úskok, finta - dle Osičkova slovníku).Vachta to byla mezi námořníky
oblíbená a změna na "dog watch" prý vznikla pouze slabou znalostí pravopisu mezi
lodními důstojníky. Dodnes je však pro anglické důstojníky psí vachtou druhá
odpolední hlídka.
Nejtěžší
hlídkou vždy bývala ta od půlnoci Chtělo se spát a tak pro ni vznikl název:
"Gravy eyed watch" /hlídka zavírajících se očí/ a později spojením slov v rychlé
nepřesné výslovnosti: "Graveyard watch" /hřbitovní hlídka/. Prostě hodina duchů
Polština pak ráda používá pro věci nepříjemné přídavku psí .:a tak ho zde
dostala i tato, dosti proklínaná vachta. A tento název se vžil i u nás.
Souvisí
to vlastně se "psí vachtou". Chce se ti spát a spát, ale nelze, :již snížení
pozornosti může ohrozit loď a její posádku. Usnout na vachtě je jeden z
nejtěžších přestupků námořníka. Byl vždy přísně trestán; na obchodních lodích o
výši trestu rozhodovala a výkonu se účastnila celá posádka. Vždyť její životy
byly ohroženy. Zvlášť přísné tresty platily na válečných plachetnicích
anglického krále Jindřicha VIII. /to je ten. se šesti manželkami, kterých se
zbavoval většinou dosti originálními způsoby. Při bojových akcích se prohřešky
trestaly nemilosrdně.
Usnul
.. na hlídce:
Poprvé:
Uvázání u stožáru, polití dvěma vědry vody
Podruhé:
Zavěšení za ramena u stožáru, nalití dvou věder vody do zavázaných rukávů
Potřetí:
obdobné uvázání, zatížení dělovou koulí.
Počtvrté:
Spuštění v koši uvázaném na čelenu. Výbavou pak byla láhev piva, bochník chleba
a ostrý nůž. Po snědení zásob měl provinilec možnost zemřít žízní a hlady, nebo
odříznout koš a utopit se. V každém případě alespoň dvě možnosti.
Následující
vyprávění se týká především válečného loďstva v drsném období boje o vytvoření
světových koloniálních říší v XVII. a XVIII. století. období, které známe z
románů a historických filmů . Jen
malý počet posádek válečných lodí tvořili skuteční námořníci. Na lodě se
zaháněli trestanci, unášeli námořníci z obchodních lodí i podroušení návštěvníci
přístavních krčem. A pro udržení disciplíny se zaváděly nové a nové, stále
ostřejší tresty. Bití devítiocasou kočkou, ulička, uvázání u kapestanu,
podtažení pod kýlem, vypalování cejchů, mazání dehtem, pověšení na ráhně. Nic
však nepomáhalo, rostly vzpoury a především dezerce. Za poslední dvě provinění
byl jediný trest: ráhno. Zhoršováním podmínek na lodích a vzrůstem rozsudků
narůstala i svérázná fluktuace, za pověšené nebylo dost náhrad. Zavedl se tedy
zvyk hry v kostky, přímo před soudem - sázkou byl život. Hráli proti sobě
odsouzenci; pověšen bude jen jeden ze skupiny. Ten, který prohrál. ostatní musí
dál sloužit na lodi.
Ovšem
ne všechny lodě jsou námořnickým peklem a ne všechny tresty se vyměřují bez
rozmyslu a v plném dosahu. Námořník Meredith, který se zúčastnil první plavby
kapitána Cooka, neměl rád kyselé zelí, ba ani zahuštěné pivní kvasnice a jiné
pochoutky. A jako správný kverulant se s tím pečlivě svěřoval kamarádům, až i je
začala přecházet chuť. Spravil to pouhý tucet ran. Chuť
přišla.
A na palubě, kde pravidelně umíralo na kurděje kolem padesáti procent posádky,
zemřel jediný. Ten, který se neoblíbeným pochoutkám také vyhýbal. Ovšem uměl o
tom mlčet.
Takhle
to platilo na moři. V pondělí nemá vyplout loď, ne- začíná se vážná práce. V
pondělí se totiž vyplácelo. Přestupky předchozího týdne řešil bocman nebo jeho
pomocník /patřilo to k jejich povinnostem) s karabáčem v
ruce.
Srážky
ze mzdy, zákaz vycházek, polití vodou a "ulička" v případech okradení jiného
člena posádky, to čekalo na provinilce. Tělesné tresty v obchodním loďstvu
neexistovaly. Kapitán ani důstojnici nesměli námořníky bít ani nechat bít.
,Udeřil-li kapitán námořníka jednou, mohlo se to stát ve zlosti, a proto měl
udeřený pouze právo stížnosti a možnost finanční náhrady. Při druhém úderu měl plné právo se bránit i za přispění
svých druhů.
Od
nejstarších dob byl život na lodích podřízen řádu a disciplíně. Vynucovala si to
sama plavba na moři. Podstatou řádů ovšem nebyla a není otázka trestů, o kterých
jsme již hovořili. Disciplinární řád je pouze závěrečným přívěškem pro případ
neplnění vlastních předpisů. Hlavní otázkou je přesná organizace lodi, života na
ní, povinností hlídek, funkcí na lodi a jejich odpovědnosti a
práv.
Lodní
řády vznikaly současně s námořním právem a stejně jako ono byly původně sbírkou
dodržovaných zvyklosti.
Nejstarší
známé námořní právo vzniká na Rhodosu ve 3.-2.stol př.n.l. Po doplňcích se stává
základem nejen římského námořního práva, ale i řady kodexů a řádů středověku a
počátků novověku.
Významnou
úlohu v rozvoji vlastního lodního řádu sehrály Roles d´Oléron z 11. století -
kodex obchodních lodí pobřeží Francie, Španělska a Anglie. Z nich vznikají
nizozemské Waterrecht, řády hansovních měst, lodní řády Petra Velikého.
Ovlivňují i britskou Black Book of the Admiralty založenou ve 13. sto- letí.
První
moderní služební řády pro obchodní lodě vznikají spolu s rozvojem
kapitalistického mezinárodního trhu v posledních letech 18. století a
následující století je přizpůsobuje potřebám parních lodí. V 20. letech našeho
století vznikají první námořní zákony v SSSR a Služební řád, který zahajuje
období socialistických vztahů na
moři.
Hovoří-li
se v Evropě o legendách, začíná se většinou slovy: Již staří Řekové......... Začněme tedy
obdobně i naše závěrečné vyprávění Bude to příběh o cestě Neptuna na mořský trůn
a vzniku rovníkového křtu
Nejprve
bylo mnoho vody, v níž plovala pevnina. Jen klenba nebe uzavírala. tento svět. Z
vody vyšli bohové a všechny živé bytosti. Prvním vládcem bohů byl Uranos, jeho
ženou Gáia. Ti zrodili nejprve nestvůrné Hekatoncheiry, pak Kyklópy a posléze
Títány. Prvním z Títánů byl Okeanos /odtud název oceán/, který byl ustaven
vládcem moří a vod. Ženou mu byla Téthys a dá se říci, že manželství pečovalo o
vzrůst počtu božské společnosti měrou vrchovatou. Tři tisíce dcer - Ókeanoven a
tři tisíce synů bylo
výsledkem. Stali se většinou; bohy ,a bohyněmi řek, pramenů, jezer a
sladkovodních toků napájejících moře. Jak však plynul čas a jednotlivé boje o moc mezi bohy a . Títány neustávaly,
cítil se i Ókeános unavenější, až posléze vzal za vděk důchodem 1. božské kategorie v hloubi
oceánů a snad i trochu nedobrovolně předal vládu nad svou říší bratru právě
zvítězivšího nového vrchního boha Dia-Poseidónovi. Ten pak byl pánem všech
mořských bohů i všech obyvatel moře. Neopomněl však nikdy zdůraznit, že je rovný
svému mladšímu bratru Diovi'i, a neuznával proto, že by mu byl Zeus nadřazen. Za
manželku si zvolil Amfítríté, kterou učinil svou spoluvládkyní. Byl však stejně
záletný jak'o Zeus, prostě střídal jak bohyně, tak nymfy, ba i ženy smrtelné -
potomků měl mnoho z
loží různých. Z toho manželského byl pak prvorozeným Tritón.
Poseidón
byl jako bůh moře uctíván mořeplavci, kteří mu přinášeli oběti, aby se uchovali
před jeho hněvem a zlatým trojzubcem, kterým přivolával i tišil bouře, drtil
pobřežní skály a zabíjel ty, kdo se mu provinili.
Později
Římané ztotožnili Poseidóna se svým bohem moří a přezdili jej na Neptuna.
V roce 1535 vyplul biskup země Castilla del
Oro (dnešní Panama) Tomé Berleng na. inspekční cestu do přifařených krajů v Peru. Nebyl to zrovna nezkušený
cestovatel, i když mořeplavecké
umění Španělů nebylo v té době zcela na výši úkolů a plánů. V zimních měsících se zde proud
různě stáčí a je značně silný, převládají protivětry a loď plula týdny a týdny
bez země a s posledními zbytky potravin a vody. Až doslova za pět minut dvanáct
zaznělo se stožáru spásné zvolání: země na. obzoru! Byl to ostrov a pan biskup byl natolik zručným
mořeplavcem, že určil jeho zeměpisnou šířku. Ležel těsně pod rovníkem. Téměř
zázračná záchrana na neznámém ostrově, kolem kterého se objevovaly další,
přivedla Berlenga k myšlence sloužit slavnostní mši. A při té příležitosti
nechal nejen nakrmit, ale i umýt a civilizovaněji obléci celou polomrtvou
posádku. Mimochodem, podle množství želv vyskytujících se v okolí objevených
ostrovů, nazval je Želvími
ostrovy - Galapagos.
Tak to
byl začátek, jenž vedl k oslavám přeplutí rovníku. Dlouho to znamenalo
nejen-mši, ale i volno pro posádku a generální očistu i úklid. Říkalo se tomu
"Berlengův křest".
Až 18.
století skončilo s přemírou církevních událostí kolem moře a vrátilo se k době
starší, k řecko-římské mytologii a na palubu přišel znovu Neptun se svým
doprovodem. Poprvé na lodích holandských a francouzských.
Kromě
ateistických principů současného
křtu však tkví hlavní rozdíl oproti původnímu v tom, že tehdy byla křtěna polomrtvá posádka. Dnes v tomto stavu
novokřtěnci spíše končí.
Potom se
jasná Kirké chopila sama slova:
Nejdříve
připluješ k Sirénám, ty zmámí každého, kdo se jen přiblíží
k nim.
Kdo
jednou na jejich ostrovy bezděky přijde a hlas jejich
slyší,
Toho již
nespatří žena a kolem toho se nikdy již děti nesběhnou.
Sirény
zmámí ho zpěvem.
Na louce
sedí a hromady kostí leží u jejich nohou a na nich zvětrává poslední
kůže.
Jeď
klidně mimo, plavcům však zalep raději uši voskem z medových pláství, aby
jich neslyšeli.
Chceš-li
je slyšeti sám, rozkaž, ať přiváží tebe k stěžni za ruce za nohy, stojícího
a utáhnou pevně lana!
Pak
můžeš slyšet rozkošný jejich zpěv.
Budeš-li
plavce však zapřísahati a budeš-li řvát,aby tě rozvázali, ať ještě víc utáhnou
lana!
Až
zmlknou Sirény za vámi v dáli, nebudu ti již podrobně radit, kudy máš
plout, rozhodni se pak sám.
Naznačím
ti jen obojí cestu.
Následuje
popis plavby Mesinskou úžinou. Patrně byla v oněch dobách značně
nebezpečnější než dnes. Vlastní ukázka se týká plavby kolem ostrova Capri – snad
se tam nějaká Siréna dosud najde. Celá zkazka pochází z Odyssey, tedy
skladby staré již téměř tisíce let.
Ale
vraťme se k Sirénám. Ty původní byly od pasu nahoru ženy, od pasu dolů
ptáci. Ubohé plavce svlékaly z kůže doslova. Později se z ostrovů
přestěhovaly do moře, spodní část těla se změnila na rybí. A byly hodnější , jen
občas za nimi do toho moře někdo skočil. Při dlouhé plavbě se proto nedoporučuje
postávat osaměle na zádi a hledět do vln. Zvláště večer ne. Pokud však jde o to
skákání do moře, není zcela racionálně vysvětleno, proč se dělo. Vždyť určité
problémy ukazuje již stařičká anglická námořnická anekdota (má za sebou více než
to jedno století):
Ztroskotala
loď a na malém člunu se zachránili dva členové posádky, Angličan a Skot. Lidé
málomluvní. Atak určili směr plavby a veslovali, veslovali. Uplyne řada dní,
něco šplouchá u člunu, Skot vstane a vytáhne do člunu krásnou mořskou pannu.
Vrátí se na lavičku a
vesluje, vesluje. Dívá se. Uplyne řada dní a Skot vstane a vhodí mořskou pannu
do moře. Vrátí se na lavičku a vesluje,vesluje. Po několika dnech se upovídaný
Angličan' ,zeptá':: Proč? Když ještě dlouho veslují, veslují, obrátí se Skot na
spolutrpitele a odpoví stručně: Jak?;
Námořníci
neměli nikdy jednoduché, živobytí, ale v takovém středověku to asi bylo zvláště
složité. Nepočítaje úmrtnost na lodích vznikal ještě problém, co si počít
po,smrti. Každý pořádný usedlý křesťan se chystal někam do ráje, kdekdo ho k
tomu namazal, on zase podmazával různými odpustky a tady najednou přijde štorm, Ioď jde ke dnu a co
teď. Prostě docela normální
konec bez naděje na další blaženosti,.ani ty církevně učesané.
Takže
těm lepším a usedlejším lidem se na moře moc nechtělo. Učené hlavy se tedy
radily a radily a našly řešení. Utonulým a jinak v době služby na moři zemřelým
námořníkům bylo v ráji vyhrazeno místečko. Ovšem pouze těm absolutně
hodným. Bylo nazváno latinsky "locus fidelis in germio IV překladu něco jako místo pro zemřelé
v hluboké víře). Lid námořnický však nebyl tak kovaný v latině a brzy
se název místa změnil v anglické verzi ve Fiddler´s Green (z Fidelis in gremio).
Což ovšem jsou nějaké louky s náladovou hudbou smyčcového orchestru. Stačily se
do toho, jak se tak jezdilo po světových přístavech, ještě připlést i
mohamedánské představy.a vznikl vlastní ráj neboli námořnická šťastná země.
Vypadá zajímavě.
Žádná
voda, jen zelené..louky se táhnou do dáli. Vzduchem se nese hudba, uprostřed.
stojí bar, kde co hrdlo ráčí nalévají mladé barmanky. Spoře oblečené tanečnice
skotačí kolem a svádějí
nestárnoucí mariňáky, aniž žádají slibu manželského či jiných závazků.
Běda, když nespokojeny ztichnou, to dole zabouří moře.
Zdá se
tedy, že za dobré počasí vděčíme v mnohém svým
předchůdcům.
Někdy
byl však ten konec námořníka i v legendách smutnější. Snad to vyplývalo i z
charakteru kraje. Následující legenda je z míst divokých skal, bouří, mlh a
proudů - ze severního Skotska.
Zemře-li
námořník na moři, utone, prostě nenalezlo-li jeho tělo kousek země, kam by se
mohl vrátit, mění se jeho duše v
racka. Létá pak kolem rodných břehů a sleduje plavby lodí. Blíží-li se
nebezpečná bouře, volá na své živé druhy a. varuje je. Křičí, křičí a.chce být
slyšen. Protože i v legendách bývá kus pravdy, je.třeba připomenout, že dříve
než oznámí rychle nastupující pobřežní bouři nebo větrnou smršť moderní
přístroj, cítí ji rackové. Stahují se k zádi lodi a křičí trochu jinak než
obvykle. Zkuste je pozorovat! Jinak z toho vyplývá příkaz pověry nikdy nelovit
ani nestřílet racka.
To je
takový maličký pidimužík z mořských hlubin. S mořem nemá nic společného. Na to
jsou vyšší. Spíše zlobí na lodi. Ve dvacátém století nebo třeba přímo v ČNP se
nedoporučuje na něj vymlouvat. Ale jinak, když se na lodi něco.nedobrého dělo s
lidmi nebo výstrojí a zcela určitě za to nikdo nemohl, způsobil to on. A velice
rád. Tedy takový legendární předchůdce objektivních
potíží.
Končilo
16., začínalo 17. století. Plachetní lodě plují světem za obchodem. Kolem mysu
Dobré naděje se do Indonésie vypravila loď řízená kapitánem Van der Becken. Na
jihu Afriky zuří bouře a zvedají se nevídané vlny. Duje silný protivítr, vlny
nedovolují křižovat, týdny běhá posádka na stožáry, přestavuje plachty natáčí
ráhna. Změna na opačný kurs. Hornův mys. Situace se opakuje. Znovu mys Dobré
naděje. Marně. Kapitán Van der Becken chce za každou cena prorazit, má splnit
úkol cesty. Nešetří nikoho. Proklíná celý'svět a všechna moře. A uprostřed
nadávek a kleteb se u vrcholu stožáru zjevuje jasná postava a volá: "Jsi proklet
a odsouzen k věčné plavbě bez chvíle odpočinku, bez možnosti zakotvení nebo
dokonce vjezdu do přístavu Nebudeš
mít tabák ani pivo. Pít budeš žluč své zloby a jíst rozžhavené železo. Nikdy
nesmíš spát, stále budeš řídit loď a ve chvíli, kdy se ti jen: přivřou víčka,
bodavá bolest protkne tvé tělo. A protože jsi mučil námořníky, budeš pro ně i
nadále zlým duchem. Setkání s tebou jim bude přinášet bolest a
zkázu.
Moře se
na chvíli zklidnilo. Posádka a cestující opustili loď. Kapitán sám již 400 let
hnán a štván bloudí po mořích.
Prý se
stává, že v ranní mlze nebo za noci pluje proti přídi lodi velká plachetní loď a
není možné jí uhnout. Rozplyne se před samou přídí. U kormidla stojí unavený
kapitán Van der Becken, ve stožárech jsou někdy vidět stíny námořníků, jindy
kostlivci. Přesný popis neexistuje. Ten kdo viděl,
nedoplul.
Tisíce
let plují po mořích lodi. Vznikaly na nich pověry, legendy, řády i zákony moře.
A ty patří tradicím i vzpomínkám na historii. Něco málo z nich zůstalo i na
lodích vyzbrojených moderní technikou jako připomínka toho, že plavba na moři je
stále měřením sil člověka s přírodou i se sebou samým. V tomto smyslu mají své
místo v současném námořnickém řemesle, a právě proto je dobré si je připomenout.
Protože právě chvíle ukolébání se do pocitu bezpečí a klidu je nebezpečná. A
protože rozvíjet a měnit staré je možné především tehdy, pochopíme-li, v čem má
svůj původ.
A tak
závěrem, i když dávno nejezdíme na plachetnicích, zbývá popřát všem čtenářům a
jejich lodím:
Dobrý
vítr do plachet a alespoň jednu stopu pod kýlem!
Autor:
kpt.
ing. Jan Hošek
(1935-1984)
absolvent
námořní školy v ukrajinské Oděse,
velitel
řady našich námořních lodí
uveřejněno v podnikovém časopise Maják