Roku
1978 došlo i ve východoevropských státech k prvnímu mezinárodnímu systémovému
využití multimodálních přeprav řeka/moře. Technika a technologie systémů,
kterých mezinárodní společnost Interlichěr využívala, resp. ze kterých
vycházela, byla založena na systému SEA BEE, eventuálně i LASH).
Za sídlo společnosti Interlichtěr byla zvolena
Budapešť. Zakládajícími členy této
společnosti byly říční rejdařství Bulharska (Bulharská říční plavba), Maďarska
(Mahart), bývalého Sovětského svazu (SDP) a bývalého Československa (ČSPD),
která byla v této aktivitě na základě příslušné mezivládní dohody sdružena
do společného mezinárodního podniku.
Plovoucí
říční čluny (někdy také označovány za plovoucí kontejnery – tzv. lichtěry
(z původního anglického Lighter) o nosnosti 1 070 t a ponoru 3,3 m byly
nakládány prakticky ve všech říčních podunajských přístavech (před existencí
kanálu Rýn – Dunaj - Mohan po Řezno/Regensburg) s tím, že lichtěry byly po
Dunaji dopravovány pomocí tlačné remorkáže až do jeho ústí. Tam byly lichtěry –
zpravidla na tzv. rejdě - nakládány na "mateřskou loď" - námořní nosič. Tento
nosič je vlastním manipulačním (zdvihacím) zařízením naložil na svoji palubu.
Námořní nosič byl na celkem tři paluby schopen pojmout maximálně až dvacetšest
lichtěrů, přičemž nakládka/vykládka kapacity celého nosiče trvala maximálně
třicetšest hodin. Technické uzpůsobení manipulačních zařízení námořního nosiče
(o nosnosti 2 700 tun) umožňovalo nakládku/vykládku dvou lichtěrů
najednou.
Námořní relace najížděné plavidly společnosti
Interlichtěr byly již od svého založení: oblast Indie, konkrétně Bombaj a Karáčí
(délka přepravy cca 12 dní) a oblast přístavů jihovýchodní Asie – Penang,
Saigon, Phom-Pen, především delta Mekongu (délka přepravy byla 18 dní) s říčními
přepravami asi 500 km proti proudu řeky. V této souvislosti je třeba poznamenat,
že např. doba čekání námořní lodi na rejdě se v Saigonu pohybovala i kolem
několika měsíců.
Společnost Interlichtěr vlastnila přes
dvěstě lichtěrů (původní vklad společníků byl po padesáti lichtěrech) a přes
patnáctset kontejnerů ISO 1C. Kontejnery ISO bylo možno přepravovat jak na
palubách námořních nosičů, tak i na samotných lichtěrech, resp. na jejich
palubách a to i během jejich říčního úseku plavby. Interlichtěr měl v pronájmu
dva námořní nosiče od SDP (Sovjetskoje Dalnoje Parochodstvo) Izmail. Jednalo se
o plavidla Julius Fučík a Tibor Samuely (36 600 DWT, rychlost cca 20 uzlů, délka
267 m, šířka 35 m, maximální ponor 11 m). V určitých obdobích si společnost
najímala i další námořní nosiče.
Již za
existence RVHP společnost Interlichtěr využívala svých teritoriálních a
relačních aktivit a spolupracovala s řadou západoevropských přepravců,
zasílatelů, ale také s několika říčními rejdaři v Rakousku a SRN (zejm. Dunajský
Lloyd, První paroplavební atd.). V rámci přepravního říčně - námořního servisu
byly často využívány i přepravy kontejnerů ISO (zpravidla
1C).
Po roce 1988 byla společnost zisková. Čs. podíl na tomto zisku zůstával, po splacení příslušných podílů na úvěrech, u podniku ČSPD. Po rozpadu SSSR zůstaly námořní nosiče ukrajinskému rejdařství, které je prodalo do USA, kde byly údajně dovybaveny železničními kolejemi a slouží prý k exportu železniční techniky. Poté byla společnost Interlichtěr činná jako mezinárodní zasílatel. Nástupnickým státem se za bývalou ČSFR stala SR, čímž zde aktivity ČR definitivně skončily.
Typ lodi |
nosič |
nosič |
|
lichter |
Jméno lodi |
Julius Fučík |
Tibor Samuely |
|
|
|
|
|
|
|
Rok stavby |
1978 |
1979 |
|
1977-81 |
Hrubá nosnost (DWT) |
36600 |
36600 |
|
1070 |
Kubická kapacita v m3 |
|
|
|
1300 |
Maximální délka v m |
267,0 |
267,0 |
|
38,3 |
Maximální šířka v m
|
35,0 |
35,0 |
|
11,0 |
Maximální ponor v m |
11,0 |
11,0 |
|
3,3 |
|
|
|
|
|
Hlavní stroj |
|
|
|
|
výkon hl. stroje v KS |
36000 |
36000 |
|
|
Průměrná rychlostv uzlech |
20,0 |
20,0 |
|
|
|
|
|
|
|
Počet naložených člunů |
26 |
26 |
|
|
z toho paluba |
|
|
|
|
dolní |
8 |
8 |
|
|
střední |
8 |
8 |
|
|
horní |
10 |
10 |
|
|