Roku 1978 došlo i ve východoevropských státech k prvnímu mezinárodnímu systémovému využití multimodálních přeprav řeka/moře. Technika a technologie systémů, kterých mezinárodní společnost Interlichěr využívala, resp. ze kterých vycházela, byla založena na systému SEA BEE, eventuálně i LASH).

Za sídlo společnosti Interlichtěr byla zvolena Budapešť.  Zakládajícími členy této společnosti byly říční rejdařství Bulharska (Bulharská říční plavba), Maďarska (Mahart), bývalého Sovětského svazu (SDP) a bývalého Československa (ČSPD), která byla v této aktivitě na základě příslušné mezivládní dohody sdružena do společného mezinárodního podniku.

 Plovoucí říční čluny (někdy také označovány za plovoucí kontejnery – tzv. lichtěry (z původního anglického Lighter) o nosnosti 1 070 t a ponoru 3,3 m byly nakládány prakticky ve všech říčních podunajských přístavech (před existencí kanálu Rýn – Dunaj - Mohan po Řezno/Regensburg) s tím, že lichtěry byly po Dunaji dopravovány pomocí tlačné remorkáže až do jeho ústí. Tam byly lichtěry – zpravidla na tzv. rejdě - nakládány na "mateřskou loď" - námořní nosič. Tento nosič je vlastním manipulačním (zdvihacím) zařízením naložil na svoji palubu. Námořní nosič byl na celkem tři paluby schopen pojmout maximálně až dvacetšest lichtěrů, přičemž nakládka/vykládka kapacity celého nosiče trvala maximálně třicetšest hodin. Technické uzpůsobení manipulačních zařízení námořního nosiče (o nosnosti 2 700 tun) umožňovalo nakládku/vykládku dvou lichtěrů najednou.

Námořní relace najížděné plavidly společnosti Interlichtěr byly již od svého založení: oblast Indie, konkrétně Bombaj a Karáčí (délka přepravy cca 12 dní) a oblast přístavů jihovýchodní Asie – Penang, Saigon, Phom-Pen, především delta Mekongu (délka přepravy byla 18 dní) s říčními přepravami asi 500 km proti proudu řeky. V této souvislosti je třeba poznamenat, že např. doba čekání námořní lodi na rejdě se v Saigonu pohybovala i kolem několika měsíců.

 Společnost Interlichtěr vlastnila přes dvěstě lichtěrů (původní vklad společníků byl po padesáti lichtěrech) a přes patnáctset kontejnerů ISO 1C. Kontejnery ISO bylo možno přepravovat jak na palubách námořních nosičů, tak i na samotných lichtěrech, resp. na jejich palubách a to i během jejich říčního úseku plavby. Interlichtěr měl v pronájmu dva námořní nosiče od SDP (Sovjetskoje Dalnoje Parochodstvo) Izmail. Jednalo se o plavidla Julius Fučík a Tibor Samuely (36 600 DWT, rychlost cca 20 uzlů, délka 267 m, šířka 35 m, maximální ponor 11 m). V určitých obdobích si společnost najímala i další námořní nosiče.

 Již za existence RVHP společnost Interlichtěr využívala svých teritoriálních a relačních aktivit a spolupracovala s řadou západoevropských přepravců, zasílatelů, ale také s několika říčními rejdaři v Rakousku a SRN (zejm. Dunajský Lloyd, První paroplavební atd.). V rámci přepravního říčně - námořního servisu byly často využívány i přepravy kontejnerů ISO (zpravidla 1C).

 Po roce 1988 byla společnost zisková. Čs. podíl na tomto zisku zůstával, po splacení příslušných podílů na úvěrech, u podniku ČSPD. Po rozpadu SSSR zůstaly námořní nosiče ukrajinskému rejdařství, které je prodalo do USA, kde byly údajně dovybaveny železničními kolejemi a slouží prý k exportu železniční techniky. Poté byla společnost Interlichtěr činná jako mezinárodní zasílatel. Nástupnickým státem se za bývalou ČSFR stala SR, čímž zde aktivity ČR definitivně skončily.

Typ lodi	nosič	nosič		lichter
Jméno lodi	Julius Fučík	Tibor Samuely
Rok stavby	1978	1979		1977-81
Hrubá nosnost (DWT)	36600	36600		1070
Kubická kapacita v m3				1300
Maximální délka v m	267,0	267,0		38,3
Maximální šířka v m	35,0	35,0		11,0
Maximální ponor v m	11,0	11,0		3,3
Hlavní stroj
výkon hl. stroje v KS	36000	36000
Průměrná rychlostv uzlech	20,0	20,0
Počet naložených člunů	26	26
z toho paluba
dolní	8	8
střední	8	8
horní	10	10