Pracovníci námořních lodí pocházeli z řad absolventů vysokých i středních škol nebo z odborných učilišť. Zatímco palubní důstojníci museli absolvovat námořní školu v zahraničí, strojní důstojníci a důstojníci elektro byli absolventy převážně tuzemských škol (Vysoké učení technické, převážně fakulty strojní a elektro, průmyslovek případně učňovských škol), část však absolvovala i námořní školy v zahraničí.

Palubní důstojníci absolvovali vysoké školy v Polsku (Štětín, Gdynia), Bulharsku (Varna), Sovětském svazu (Oděsa, ale i Leningrad a Kaliningrad), minimum v NDR (Rostock), část předválečných důstojníků absolvovali školu v Jugoslavii (Bakar, Koper, Dubrovník).

Strojní důstojníci byli absolventy jak zahraničních námořních škol, tak převážně tuzemských vysokých nebo průmyslových škol strojního zaměření, část byla pouze vyučena v oboru.

Rovněž část lodních ekonomů (hospodářů) měla vysokoškolské vzdělání na VŠE, větší část pocházela z osvědčených kuchařů a stewardů (s hotelovou školou nebo výučním listem)..

Ostatní členové posádky pocházely ze středoškolsky vzdělaných pracovníků, především průmyslových škol a dále odborných učilišť (část těchto pracovníků pocházela z odborného učiliště Československé plavby labsko-oderské v Děčíně, specializovaného na provoz lodí)

Pracovníci v důstojnických funkcích museli, kromě požadovaného vzdělání, absolvovat určitou délku praxe a poté zkoušky, které po studiu a různých kurzech provádělo ministerstvo dopravy, které poté vystavilo i příslušné doklady, opravňující k vykonávání všech stupňů důstojnické činnosti včetně kapitána dálné plavby, jako oprávnění velet námořní lodi (pověření velením lodi bylo v kompetenci podniku).

Ostatní členové posádek měly rovněž k dosažení vyšší kvalifikace předepsánu určitou délku praxe a poté zkoušky na podnikové úrovni.

Námořní škola Bakar – F.Ptáček,

 malý sympatický přístav s nábřežím pro jednu středně velkou loď – tak si ho někteří pamatujeme od svého posledního setkání před patnácti roky. Tentokráte nás při nočním příjezdu přivítal nejdříve vysoký komín nové koksovny, převyšující reliéf okolních kopců a fakule hořících odpadních plynů plápolala do noci jako pochodeň. Na druhé straně zálivu rudné překladiště s mostovými jeřáby a soustavou transportních pásů, kolejové zázemí a u nábřeží velká obludná loď se sto tisíci tunami rudného kamení. To všechno je zde nové dílo rozpínavé civilizace, která na úkor přírodního životního prostředí dobývá a transportuje stále větší množství surovin pro svou existenci. Samozřejmě, že místní obyvatelé mají nejmenší radost z této přeměny. Koksové baterie chrlí oblaka hutné bílé páry, uhelný prach a popílek a kdysi azurově modrou vodu v zálivu vystřídá za deště černý a červený kal. Městečko samotné už se nemá kam rozpínat a zůstalo stejné jako před patnácti, nebo před šedesáti roky, kdy zde začínali svou námořní kariéru někteří naši, dosud žijící, současníci. Bakarská námořní škola oslavila v roce 1974 125. výročí založení a k tomuto jubileu byla vydána pamětní kniha. Se  školometskou pečlivostí jsou v ní, jako v třídní knize, zapsáni všichni absolventi závěrečných ročníků a nacházíme zde i jména naší první námořní generace: 1925 – Frey Jakub, 1926 – Klos Bohumil, 1927 – Prchal Bohumil, 1929 – Benda Klement, Makový Ladislav, Raba Karel, Sochor Antonín a v dalších ročnících jsou to Dresler Leonard z Ostravy, Šmíd, Veselý, Stožický, Horváth, Chlomecký …Jako poslední je v roce 1941 zapsán Živný Slavimír z Prahy.

       V létech 1927 až 1970 – tj. plných 43 roků – přednášel na této škole, obchodní exploataci lodí a námořní právo, pan profesor Alberto Sporer. Dnes, ve věku 82 roků, už mu příliš neslouží sluch, aby mohl zpovídat našprtané žáky. Pokud nemá zapnutý zesilovač naslouchátka neslyší hlomoz a rachot tohoto světa a v naprostém tichu může vzpomínat. Obracíme listy v té pamětní knize a ke každému jménu se z hlubin jeho dlouhodobé paměti vybavuje tvář studentíka, který uměl, nebo neuměl, haagská pravidla, či ženevskou konferenci. Paní Elza Sporerová – rozená Forempoche – je tou nejpovolanější, kdo do toho má také co říci. Dědeček Forempoche byl před mnoha léty ředitelem prvního námořního učiliště v Bakaru a celý její život probíhal v těsné blízkosti školy, která zde stojí dnes. Když jí bylo čtrnáct, přicházeli právě z Československa naši první adepti námořního umění a některé současnice paní Sporerové s nimi prožily své první lásky – jedna se dokonce vdávala k nám do Čech, ve věku čtrnácti let. Jaká to bývala nádhera, když školní loď VILA VELEBITA (Víla velebitských hor) vyplouvala, nebo se vracela ze školní plavby a všechna ráhna jejího, 36 metrů vysokého stožáru byla obsazena těmi námořnickými fešáky, rovnými jako svíčka a tvrdými jako pěst. Když Bakar okupovali Italové, odvlekli Vílu velebitských hor a později byla potopena.

       Staré fotografie zežloutly, ale vzpomínky zůstávají stále svěží. Káva a sklenička rakije na návštěvě u Sporerových jsou vypity a nezbývá než se rozloučit s tou dávnou minulostí s kterou jsme se náhodou setkali. Pan profesor ve výslužbě a paní Elza vzkazují pozdravení všem těm bývalým študentíkům, kteří ještě existují a kterým dosud říkají něco jména: Sporer, Forempoche, nebo Naďa Mikulič – jedna z jejich tehdejších obdivovatelek.

Autor:

František Ptáček (*1930)

absolvent námořní školy v polské Gdyni,

palubní důstojník na řadě našich námořních lodí

z knihy

Modré vzpomínky

Na polské námořní akademii ve Štětíně

Abych o moři aspoň něco věděl, kapitán Horčic mne seznámil se základními pojmy. Vysvětlil mi, že námořní míle je rovna 1852 metrů, že tato je odvozena od zemských poledníků. Je to jedna minuta zeměpisné délky měřena na rovníku. Každý stupeň má šedesát minut a stupňů je třista šedesát. Slyšel jsem však i nový pojem uzel. Co to znamená? Uzel je mírou rychlosti plavby lodi – nikoli vzdálenosti. Když námořní loď má rychlost 10 uzlů, znamená to, že urazila vzdálenost 10 námořních mil za hodinu. Přiznám se, že to nebylo jednoduché vše okamžitě pochopit, bylo lépe počkat na školu, tam nám to všechno jistě řádně vysvětlí.

Ve škole mne polští přátelé přijali velmi pěkně. K mému nemilému překvapení po usednutí do školní lavice jsem stále slyšel od přednášejícího slovo statek. Byl jsem již na pochybách, zda jsem se omylem nedostal namísto do námořní školy na školu zemědělskou. Chybou bylo, že jsem se nepodíval do slovníku, jak se řekne loď polsky. Statek je loď a tak jsem trefil do správné školy. Polský jazyk jsem se učil docela rychle, nejdříve to byly nadávky, pak nepříliš spisovná slova a nakonec ten správný jazyk. Byl jsem přece mezi námořníky! Polští kolegové měli již za sebou několikaměsíční kandidátku, takže pro mne to byli již ostřílení mořští vlci. Já seděl ve škole od září do velikonoc, aniž bych viděl moře. Štětín je od něho vzdálen asi 80 km a vypravit se k moři jen tak na výlet s prázdnou kapsou nebylo možné a času také nebylo nazbyt. Náš ročník musel školu zvládnout za dva roky, protože se připravovala školská reforma. Délka studia ze tří let se měla prodloužit na pět. Aby nevzniklo vakuum ve vyřazování absolventů, byla krácena doba studia našich ročníků. Učební osnovy však zkráceny nebyly, vyžadovalo to od studentů i profesorů značnou dřinu. Na velikonoce roku 1949 mne vzal spolužák Niegolewski s sebou domu do Kolobřehu. Těšil jsem se, že konečně uvidím moře. Prvý pocit nedovedu popsat slovy, nemám zřejmě dar vyjádřit některé vyjímečné pocity.

Rodiče mého spolužáka měli vilku na pobřeží několik desítek metrů od moře. Přijeli jsme tam pozdě večer. Felek otevřel okno a řekl: „Antek, sluchaj moře!“. Byla tichá, tmavá noc a příboj vln narážejících na pobřeží mne okouzlil. Napadají mne při tom slova jedné námořnické písničky: „Vítr láká, na moře volá – poslechni ho jen! Vítr a vlny život ti změní v krásný sen“.

Krásný sen se stal tvrdou realitou. Nemohl jsem se dočkat rána. Hned za svítání jsem vzbudil přítele a požádal ho, aby mně šel moře ukázat. Nedivil se, vždyť jsem měl za sebou skoro celý ročník námořní akademie a nevěděl jsem, jak moře vypadá. To byla ve škole svým způsobem kuriozita. Právě vycházelo slunce nad obzorem, ta rudá koule jakoby se vynořovala přímo z vody. Připadal jsem si jako někde na jiném světě. U nás na Valašsku se slunce probouzelo za modrými horami. Byl jsem dojat, že i takový synek z valašských hor se může stát námořníkem – i když v našich žilách nekoluje krev dobyvatelů širých vodních plání. Zde v Kolobřehu jsem se připoutal k moři na čtyři desetiletí.

V roce 1947 byla námořní akademie rozdělena na dvě školy. Strojní obor zůstala v Gdyni, navigační byla převezena do Štětína. Ředitelem štětínské školy byl jmenován legendární kapitán Maciejewicz, který byl dlouho velitelem školní plachetnice Dar Pomorza. On to byl, jež vyhledal vhodnou budovu v rozvalinách Štětína. Až po několika letech pochopili studenti jak myslel na všechno, než se rozhodl pro tu pravou budovu a lokalitu. Naše škola si postupně vybudovala krásné hřiště, měla velkou tělocvičnu, několik bytových jednotek pro učitele a internát pro studenty – to vše pod jednou střechou. V poválečných časech bylo třeba nejdříve odklidit trosky, aby se mohlo stavět nové.

Ve škole každý z nás dostal uniformu s kompletním příslušenstvím a pohodlné ubytování. Jídlo bylo kvalitní a hodnotné. Na den vycházelo až půl kilogramu masných výrobků. Školní pomůcky byly také zdarma. Na námořnické čepici byla stužka s nápisem „Państwowa Szkola Morska“; tento nápis většina našich lidí doma četla škola – Moskva nebo škola Norská. Zajímavé, že málokdo pochopil slovo morska jako námořní.

Ještě jsem se ve škole pořádně ani nezabydlel a už na mne připadla služba ve třídě. Byl jsem na začátku abecedy, takže to bylo asi třetí týden po zahájení vyučování. Jednou ze základních povinností bylo zavelet třídě, když dovnitř vstoupil přednášející a podat mu hlášení o připravenosti k vyučování. Povel pozor se polsky řekne Bačnošč! V praxi to chlapci křikli nějak jako Baauš! Asi jako u nás slyšíme ..zor! Nikdy jsem tomuto povelu nevěnoval pozornost, vstával jsem do pozoru zároveň s jinými a spekulovat nad tím, co kolega křiknul nebylo ani času, měl jsem daleko důležitější starosti. Když však na mne přišla služba, o které jsem se dověděl v pondělí na začátku prvé hodiny vyučování, nebyl už čas na nic. Ke dveřím třídy se blížil profesor a já taktak stačil včas zavelet – a jak vlastně – vylítlo ze mne ani nevím jak – slovo A už! Všichni vstali, já na půl česky, na půl polsky podal hlášení a vše bylo v pořádku. Ještě celý den jsem bláhově myslel že se velí „a už“ proto, že „a už“ to začíná. Až u oběda se mne jeden kolega optal, co prý jsem to vlastně dnes dával za povel. Když jsem se snažil podat své vysvětlení, bylo čemu se zasmát!

V tu dobu, co jsem začal ve škole studovat, bylo tam Čechoslováků asi deset. Postupně však školu z různých příčin řada chlapců opustila. Prvým absolventem byl o ročník starší Franta Homolka a o půl roku později jsme skončili: Fojtů A. ( to je já ), Kantner a Rusňák M. obor navigační. Franta Lesný absolvoval strojní školu v Gdyni součastně s námi v roce 1950. Na strojní školu odešel proti své vůli ze Štětína, když při lékařské prohlídce zjistili u něho snížení zrakové schopnosti. Já jsem byl ve třídě sám cizinec, ale mohu říci, že se moji spolužáci dobře o mne starali. V učení mi pomáhali, často se stalo, že jsem při zkoušce dostal lepší známku než ten spolužák, co mne předmět doučoval. Měli jsme velmi přísného profesora, ale dobráka, na matematiku. Když mne vyvolal k tabuli, tak třída ve snaze mně pomoci sborově pronesla: „To Čech, to Čech“ Pan profesor Laure s úsměvem a mírným úklonem podotkl pěkně, že ho to moc těší a vzápětí zvolal hlasitě: „Matematika je stejná jak v Polsku, tak v Čechách, prosím počítejte!“.

Během studia jsme s Rusňákem naučili polské spolužáky zpívat české písničky, hlavně pochodové. Nejpopulárnější se stala píseň „Pluku zdar!“. Byla pěkně melodická a líbila se všem. Když jsme při její melodii pochodovali ulicemi Štětína, podivovali se někteří lidé tomu, kolik to těch Čechoslováků zde studuje, vždyť našich ani nevidíme, samý Pepíček a moře nemají. Píseň „Pluku zdar!“ zněla ještě po nějaký čas i ve vojenské flotile, kde polští absolventi nastoupili povinnou zkrácenou službu.

Spolu s námi studovala i dvě děvčata. Jedna toto povolání brzy po škole vzdala. Zůstala jen Danka Kobylinská, která se dopracovala až do funkce nejvyšší – kapitána lodi. Začátky děvčata neměla lehké. Povolit ženám vykonávat řemeslo, které odjakživa patřilo mužům, bylo považováno při nejmenším za revoluční. Argumentů proti bylo dost na všech instancích. Jednoho rána jsme nastoupili celá škola jako obvykle k vztyčení vlajky na ulici před školní budovou. Najednou jsme pozorovali neobvyklý rozruch mezi důstojníky, kde byl i ředitel školy. Všichni se tohoto ceremoniálu dle možností zúčastňovali. Až posléze jsme si všimli, že někdo dopsal před nápis na budově školy slovo k o e d u k a č n í. Stali jsme se tak dívčí a chlapeckou námořní školou. Není třeba zdůrazňovat, jaký byl z toho poprask. Viník nebyl nikdy nalezen, tak jsme to odskákali všichni kromě děvčat. Měli jsme zaražené vycházky asi na dva týdny.

Ve škole bylo veselo, jak už to mezi mladými chodí. Když však začalo před vánočními svátky postupné prosévání studentů podle dosavadního prospěchu, ve škole zavládlo napětí, neklid, jako kdyby začal foukat severák. Chlapců, kteří se učit nechtěli, mnoho nebylo, ale ne všichni zvládli učební látku, ač se sebevíce snažili. Možnost studia byla dána širšímu okruhu uchazečů a další výsledky měl ukázat čas, hlavně do vánoční dovolené. Mezi studenty byla celá řada sotva sedmnáctiletých chlapců, kteří měli několik válečných vyznamenání a prožili nezapomenutelné válečné tragedie ve válce nebo ve svých rodinách. To ještě hrůzy války žádnému z nás nevymizely z paměti a zpustošená polská země nám to stále připomínala. Náš ředitel měl pro všechny studenty opravdu velké pochopení, ale kde padlo rozhodnutí pedagogické rady, o odchodu ze školy tam se nedalo nic dělat. Ta loučení bývala vždycky moc smutná – chlapci neradi opouštěli pobřeží, obávali se, že když se vrátí zase hluboko do vnitrozemí, kdoví kdy opět moře uvidí!

Vychováváni jsme byli k tvrdé službě  na moři. Ředitel Maciejewicz, studenty zvaný Macaj, nám všem byl opravdovým vzorem. Snažil se nám vštěpit ten správný poměr teorie a praxe, bez obojího se námořní důstojník neobejde. Jde skutečně jen o ten opravdový poměr obojího dohromady. Jak se v pozdějších letech ukázalo, právě to se stalo hlavní hodnotou dobré pověsti polské námořní školy. Námořní důstojník – to neměla být jen pěkná modrá uniforma s bílými rukavicemi, ale také tvrdé ruce a kombinéza. Náš milovaný „Macaj“ byl zkušeným mořeplavcem, pedagogem a vzácným člověkem. To bych rád doložil několika legendami z celé řady, jenž se o něm dodnes vyprávějí v jídelnách a klubovnách lodí, kde se plaví jeho bývalí žáci. Svoji kariéru Macaj začínal v carském válečném námořnictvu. V roce 1917 dokázal zachránit pět svých druhů z potopené ponorky, která  po zaplavení několika prostorů dosedla na dno přístavní rejdy. Sám se zachránil jako poslední. Jeho počínání a způsob záchrany byly velmi promyšlené. V hlášení, které bylo pak čteno na všech carských ponorkách stálo, že starší důstojník Maciejewicz projevil při záchraně posádky mimořádnou odvahu, soudnost a chladnou krev až do úspěšného konce.

Jako velitel polských školních lodí, nejdříve Lwowa a následně Daru Pomorza, si získal své svěřence. Mohl třeba být v bílé slavnostní uniformě a očekávat vzácné hosty na palubě, což se v přístavech, kam loď připlouvala, pravidelně dělo; neváhal chytnout za lano a ukázat každému, jak si má správně počínat, bylo-li to zapotřebí. Každý věděl, že to, čemu studenty učí, sám ovládá perfektně. Když jsme občas chodili pomáhat odklízet trosky v ulicích Štětína nebo vypomáhat do přístavu při překládacích pracích, vždy sám kontroloval, abychom byli řádně oblečeni; v zimním období musel být navařen horký čaj a připravena sauna. Vydatné jídlo není ani třeba vzpomínat, to bylo samozřejmostí. Vyžadoval od nás a také nám dokázal dát, co bylo třeba. Ve škole se cítil jako na lodi, nic neušlo jeho pozornosti. Ranní budíček začínal prvým zvoněním, kdy jsme museli všichni vstát a po pěti minutách oznamovalo druhé zvonění nástup na ranní rozcvičku na hřišti. Často si sám přivstal, aby zkontroloval, jak to všechno ráno běží. Jestliže se mu zdálo, že nástup k rozcvičce je pomalý, neprobíhá v poklusu, jak to bylo na škole zvykem, rozkřičel se. Bylo slyšet jeho známé rčení „cholera!“ a pak „Oni ještě spí!“. Mezi námi hned proběhlo echo „Pozor – dole Macaj!“ a hned jsme se řítili jako lavina po schodech dolů. Macaj se spokojeně usmíval a údajně si pobroukával: „Tak přece se mě bojí, to je dobře – chlapci moji“. Snažil se být přísný, často si zakřičel. Z očí mu však vyzařovala dobrota, proto jsme jeho vyhrožování a „cholerování“ příliš vážně nebrali. Připadalo nám, jako by byl jedním z nás.

Vždy na jeho jmeniny uspořádali studenti malou slavnost, na které účinkovala i hudební skupina naší školy. Ředitel přišel mezi nás a pozorně naslouchal veršům na jeho počest složeným. Bylo již tradicí, že mu hudebníci zahráli jeho oblíbenou La Palomu. Po očku jsme pozorovali jak si nenápadně utírá slzy nejdříve rukávem uniformy a pak dlaní jako nezbedné dítě, které před námi všemi stálo. Ten tam byl tvrdý mořský vlk, rukou nám děkoval a ukláněl se a my jsme prožívali zvláštní pocity součastně s ním. Snad to vzájemné vzrušení má něco v sobě z moře, proto jsme se kapitánským slzám nedivili.

Jednou si přišli stěžovat do školy podezřele vyhlížející muži, že se s nimi někde popral náš student. Jednomu z nich snad zlomil ruku. Ředitel si nechal dotyčného zavolat a začalo vyšetřování. Když se zeptal postižených, zda se sním bili oba, odpověděli, že ano. Tu Macaj povyskočil a vykřikl: „Cholera! Vy jste se bili a to dva na jednoho, jak to tak?“ Obrátil se ke studentovi a řekl: „Dobře ses bil, takový hubeňour, dva na něho a nedal se, bude z tebe námořník“. Šetření se skončilo.

Nedaleko naší školy bylo dívčí gymnázium a jeho ředitelka střežila své studentky před našimi chlapci. Měla snad vrozenou averzi vůči námořníkům a z těchto důvodů se možná neměli příliš v oblibě ani s naším ředitelem. Jednou  přednesla Macajovi stížnost, že jeho studenti se vodí s děvčaty gymnázia po starém hřbitově, který byl nedaleko školy. Byl rozlehlý, se vzrostlými stromy a vzácnou zelení.  Sloužil jako městský park. „Pane řediteli“, řekla, „vždyť oni chodí s mými děvčaty po hřbitově, to je přece hrozné, co na to řeknete?“. Náš Macaj s dobráckým klidem odpověděl: „Víte, život se někde končí a někde začíná“.

Zavedl na škole tradici velkolepých bálů, jaké sám zažil u své vojenské posádky v Petrohradu. O ples naší školy byl zájem nejen ve Štětíně, ale v celém Polsku. Organizace i dekorace byla pověstná. Například v hlavním tanečním sále byla postavena příď školní plachetnice od skutečné nerozeznatelná. Třídy byly upraveny jako přístavní krčmy rybářů, podloudníků a podobně. Škola se proměnila na tu jednu noc v pohádkovou říši. My studenti jsme se považovali za hostitele. Na příkaz Macaje všichni studenti co měli v posledním měsíci před plesem nějaký trest, dostali zvláštní službu. Velitel skupiny měl na starosti hlídat dceru ředitele a postarat se, aby v určenou hodinu odešla domů. Ostatní měli za úkol bavit všechny ženy, s kterými nikdo netancoval buď pro jejich věk nebo vzhled. Zkrátka vše bylo pečlivě připraveno, organizace klapala a musela klapat. Musím ještě připomenout, že tito žigolové měli příkaz být nanejvýš galantní, nešetřit komplimenty a milými úsměvy. Prý to lehká služba nebyla, postěžoval si jeden z potrefených. Ples končíval nad ránem v neděli a v pondělí byla opět škola školou, jen v ovzduší bylo cítit pach tabákového kouře a rozlitého alkoholu. Dlouho pak bylo ve Štětíně o čem povídat.

Studium na námořní škole probíhalo od října do dubna. V letních měsících se pak odbývala praxe na školní plachetnici Dar Pomorza. Můj ročník skončil vyučování na škole na jaře 1950 závěrečnými teoretickými zkouškami. Čekala nás ještě čtyřměsíční plavba na školní lodi, během které složíme zkoušky praktické. Se školou ve Štětíně jsme se rozloučili. Zůstaly nám jen vzpomínky na krásné dva roky, na dobrého Macaje – našeho tátu a kapitána kapitánů. Když pak v roce 1972 odešel na svoji poslední vachtu, jak my námořníci nazýváme strážní službu na lodi, rozezvučely se lodní sirény na lodích kotvících ve Štětínském přístavu a vlajky polských lodí byly toho dne na půl žerdi. Tak vzdávali poslední čest námořníci jednomu z nejvýznamnějších pracovníků moře v dějinách polského obchodního námořnictva.

Na školní lodi „Dar pomorza.“

Existují dohady, zda v atomovém věku a v době superlodí je správné používat jako školní lodě plachetnice. Tato diskuse vyvrcholila po katastrofě západoněmecké školní lodi Pamir která se dostala na Atlantiku do uragánu při plavbě z Jižní Ameriky do Německa. Zahynula celá posádka až na pět nebo šest studentů. Než byli zachráněni, stačili zešedivět. Údajně se vrátili opět na moře. Staří námořníci tvrdí, že plachetnice dá tu správnou průpravu kandidátovi na důstojnickou funkci, spoutá ho s mořem a větrem. Říká se, že moře žádá lidi silné a odvážné. Kdo dokázal překonat všechny potíže, které práce na moři skýtá, vracel se zpět na  loď silnější a zkušenější. Proto i západní Německo postavilo novou školní loď a opět plachetnici.

Já jsem se na školní plachetnici moc těšil. Po skončení prvého ročníku akademie jsme dostali asi dva týdny dovolené, ze které jsme se vraceli již do Gdyně přímo na loď. Když jsem přijel do přístavu, nebylo těžké loď najít, její stěžně bylo vidět zdaleka. Ještě jsem se ani pořádně nezahlásil jejímu veliteli a už jsem se ocitl na stožáru, kde bylo potřeba pomáhat při zavěšování plachet. Přiznám se, že mně moc dobře nebylo, když jsem poprvé v životě lezl na stožár po provazovém žebříku, ale zahanbit jsem se přece nemohl nechat. Brzy jsem si zvykl. Horší byla práce na stožárech při plavbě na moři, když se loď kolébala na vlnách a většina z nás ještě navíc trpěla zpočátku mořskou nemocí. To byly galeje! Napadlo mě při takové situaci, že ten, kdo složil slova na La Palomu, kde se zpívá „moře, pohádko má“, jistě se na školní plachetnici neplavil. Ale i na takovou situaci jsme si postupně zvykli, nic jiného nám nezbývalo. Kdo by to všechno – co se od něj žádá nedokázal – musel by se školy vzdát. Namísto ranní rozcvičky jsme všichni museli na stožáry a zpět druhou stranou. Na strach času nebylo, za sebou jsme měl další kolegy, bylo třeba lézt a nezdržovat. Někdy se stalo, že mně šlápl na ruku ten, co lezl přede mnou, nebo když některý z chlapců trpěl mořskou nemocí, vyprázdnil obsah svého žaludku, co nás pak třeba pěkně pokropilo. Na lodi nás bylo kolem stovky, nebylo proto možné, abychom měli každý svou kóji. Spávali jsme v tzv. hamakách, to jsou plátěné houpačky, podobné zahradním sítím, které se uvazují mezi stromy. Kanadským žertíkem bylo uříznout u nohou provaz uprostřed nejlepšího spánku. Hamaka byla zavěšena u stropu. Spící pak přistál do sedící polohy, jako racek na vodu. Pachatel se lehce mezi tolika zavěšenými hamakami ztratil.

Abychom skutečně poznali, že život na školní lodi není rekreace, o to se postarala stálá posádka. My jsme byli jen studenti, oni byli námořníky. Nás měli na starosti loďmistři, po našem bocmani a instruktoři, kteří byli absolventy námořní akademie. Paluba se asi jednou za dva měsíce drhla pískem pomocí cihel. Dřevo se posypalo pískem a cihlou se rajblovalo pěkně místo vedle místa. Byla to opravdová dřina. Po vydrhnutí byla paluba jako z cukru. Nejtěžší pro nováčka bylo naučit se znát názvy celého lanoví, kterého bylo na délku asi 15 km. Každé lano mělo svoji funkci a mělo své místo, kde bylo zavěšeno, složeno nebo uvázáno. Jedno natáčelo ráhno, druhé ráhno zvedalo, jiné pak zase drželo cípy plachet a tak podobně. Nejhorší bylo, že názvy těchto lan byly velmi složité. Pocházely z dob plachetnic křížících světové oceány. Například bylo nutné si zapamatovat názvy: bras gurnego marsla grota, gejtava bombramfoka a jiné stejně komplikované. Dokud jsme se nenaučili, kde které lano je, nedostali jsme vycházky na břeh. Já jsem měl pocit, že mohu být na lodi i rok a na pevninu nevkročím. Bylo mně do pláče. Věděl jsem ze školy, že postupně vejde všechno do krve, ale zde času nebylo. Po vyplutí lodí jsme najížděli pěkné přístavy a nepodívat se do města, to by bylo nepříjemné. Najížděli jsme přístavy Göteborg, Antverpy, Alžír, Neapol a řadu dalších. Moji nešťastnou náladu rozptýlil starší kolega, který mně tajně poradil: „Antek, až se tě bude důstojník ptát na jména lan, abys mu je ukázal, neváhej, sebevědomě chytni za první po ruce a hlavně rychle pusť, než se zorientuje. On na to nemyslí, to je osvědčené, to projde”. Prošlo to! Jak plynul čas, poznal jsem i ta prokletá jména všech lan, že bych je mohl komukoliv ukázat i dnes.

Na školní lodi se dá prožít tolik, že zážitků stačí na celý život. Kormidlovali jsme u velkého kormidelního kola na otevřené palubě. Kormidelní kola byla dvě za sebou. Když bylo bouřlivé počasí, kormidlovali jsme čtyři. Všichni byli připoutáni, aby nás nesmetla vlna. Jednou se mému společníkovi u kola udělalo nevolno a oběd musel ven. Usměrnit to moc nemohl když byl přivázán, a proto část pokryla kompas. Velitel lodi často kontroloval kurs na hlavním kompasu, který stál opodál kormidelního. Šlo o zjištění rozdílu stupňů mezi oběma kompasy. Každý kompas má totiž jinou úchylku. Vždy se zeptal: „Co leží na kompase?”. A my jsme museli nahlásit přesně kurs na našem kompasu, na kterém v tom čase právě loď byla. Stále se kurs měnil, když se loď zmítala na vlnách. Můj nešťastný kolega vykřikl namísto počet stupňů: „Zupa grochova!” (což je hrachová polévka) - ta tam opravdu byla. Velitel se na nás přísně povídal a odešel.

Skutečně veselý případ se stal jednomu důstojníkovi. V Antverpách si koupil bílé boty k letní uniformě. Když jsme za krásného letního dopoledne  připlouvali k Neapoli, jal se dávat do náležitého glancu. Míjeli jsme ostrov Capri a v dálce před  přídí se bělala  jako na dlani krásná Neapol, pod  vrcholem vyhaslé zkázonosné sopky Vesuv, která  v sedmdesátémdevátém roce n.l. přikryla popelem a žhavou lávou celé město Pompeje. Před přídí se nám objevila rybářská loďka a bylo jí nutno dát výstražné znamení lodní sirénou. Naše houkačka pocházela z německého křižníku Gneisenau, který skončil svoji slávu jako vrak u vjezdu do gdyňského přístavu. Měla tak silný zvuk, že se třásla celá loď. Milý parádník se tak ulekl, že botu upustil přes zábradlí. Tak asi jako doma by vás hubovala manželka, kdybyste si čistili boty doma v pokoji, tak na krásné bílé fregatě je možno tuto činnost vykonávat jen nad vodou za zábradlím – a to ještě na závětrné straně, nikdy ne na návětrné, špínu by to foukalo zpět na loď.  Ohlédl se dokola, zda to někdo neviděl a ze vzteku vzal druhou botu a vyhodil ji přes palubu daleko do moře. Aby se uklidnil, opřel se o zábradlí a dumal, co si obuje až vyrazí do ulic Neapole. Najednou s ním trhlo jako kdyby dostal křeč. Zjistil totiž, že bota při jeho leknutí nespadla do vody, ale zůstala viset v lanoví, které je v tomto místě upoutáno u boku lodě pod zábradlím. Jak mu asi bylo, když tak nešikovně přišel o lakýrky před vycházkou, může říci jedině on sám.

Denní režim na naší školní lodi byl následující: stála posádka i studenti byli rozděleni na tři služby zvané vachty. Vnitřní prostory lodi byly rozděleny obdobně, aby když jedni spí po službě nebyli rušení těmi, co slouží. Třetina, která měla stráž, byla i se svým důstojníkem stále na palubě a vykonávala denní údržbářské práce, upravovala napětí plachet, jiní kormidlovali, navigovali, strážili na přídi lodi a podobně. Když bylo potřeba upravit plachty ve větším měřítku, vyhlásil se manévrový poplach. Při poplachu museli na palubu i ti , kdo byli po službě a třeba spali. To muselo klapat na sekundy. Poslední, jenž vyběhl z podpalubí, musel po manévru za trest přelézt stožár. Proto všichni letěli úprkem na palubu, aby nikdo nebyl poslední. Když se někdo chtěl pomstít jinému a věděl, že bude vyhlášen poplach, stačilo spícího v hamaku omotat lanem a bylo jisté, že bude poslední. Služba vyzváněla co půl hodiny čas lodním zvonem. Každé jednotlivé zazvonění se nazývalo „sklenka”. Půl hodina služby úder na jednu stranu, hodina dvojitý úder atd. Až čtyřikrát dvojité zazvonění – čili osm sklenek – znamenalo konec čtyřhodinové služby.

(Půlhodinové odměřování strážní služby se datuje od časů používání přesýpacích hodin, které měla služba za úkol převracet. Od toho též název „sklenka”).

Když se zazvonilo pomalu, říkali nám námořníci, že jsme jako ponocní, když se zvonilo rychle, dvojité údery splynuly v jeden a bylo zase zle. Prostě i odměřování služby lodním zvonem chtělo  své a muselo se naučit. K tomu posloužilo dřevěné vědro s klackem. Ten , komu to nešlo, tamtamoval tak dlouho, až se to naučil. Přiznám se, že jsem takto mlátil klackem alespoň čtvrt hodiny, než jsem byl připuštěn k opravdovému lodnímu zvonu. Vlajka se vždy vztyčovala přesně na vteřinu v osm hodin  ráno lodního času a stahovala za astronomického západu slunce. V některých vojenských přístavech jsou tyto okamžiky oznamovány dělovými salvami. Samozřejmě, že strážní služba v přístavu je odlišná od služby na moři. Tam se plachty neupravují ani se nekormidluje.

Návštěva školní lodi v přístavu je vždy neobvyklou událostí. Příjezd naší lodi byl vždy slavnostní, lodě v přístavu nás vítaly lodními sirénami a zdravily vlajkami. Na loď přicházely různé oficiální návštěvy a my jsme museli stát seřazeni na palubě. Velitel vždy kontroloval náš nástup a nezapomněl poznamenat: „Pěkní chlapci do první řady, prosím!”. Měl pak radost ze zmatků, které z toho vznikly. Když hosté vcházeli po schodech na loď, po celou dobu strážní  u vchodu pískali na zvláštní píšťalky. Byl to vždy přísný ceremoniál, pokud vím, nikdy nic neselhalo – vždy to bylo perfektní. Vždyť druhého dne byly toho plné místní noviny. V noci strážní služba měla na starosti škrabání brambor. Ty se nejdříve vybraly ze skladu v samé přídi, kde bylo nepříjemné ovzduší. Když se loď kymácela na vlnách, příď lodi byla vysoko vznášena, to nevydržel skoro nikdo – všichni jsme strašně blinkali. Zato samo škrábání brambor byla činnost, na kterou jsme se těšili. Bylo tma, viděli jsme sotva každý na svůj brambor, a to až když byl částečně oškrábán. To se to povídalo o všem možném jako při venkovském draní peří. Pěkně jsme se zasmáli, když jeden spolužák z mé třídy vzpomínal na školu. Byl členem klubu Černá stopa, klub měl šest členů. Náplní klubu bylo, že si nebudou mýt nohy častěji než jednou za měsíc. Nebylo to lehké dokázat, poněvadž alespoň dvakrát týdně byla čistota nohou kontrolována. Když jsme leželi v lůžku, každý musel ukázat zpod přikrývky nohy. Stále nám nešlo do hlavy, jak je to možné, že členům klubu Černá stopa nemytí nohou prochází. Když jsem sledoval jak ukazují vychovateli nohy, pochopil jsem.  Vždy ukázal, nejdříve nohu jednu, pak ji vsunul pod deku a ukázal zase tu samou. Oni si totiž myli jen jednu, to prý stanovy co týden nebo dva dovolovaly. Jiný dal k dobru mé nepovedené pozvání několika spolužáků ze třídy na pivo do námořnické krčmy. Nikdy jsme tam ještě nebyli, chtěli jsme to poznat, ale nebylo za co. Já jsem slíbil, že se o peníze postarám. Měl jsem z domu jednofrézkový elektrický holící strojek, s kterým jsem se neholil. Někdo mi ho dal se slovy: ”Je to šmejd, prodej to někde ve světě”. Tak jsem se rozhodl, že ho dám do bazaru. Cenu jsem nadsadil tak, aby na pěkné posezení stačilo. Šéf prodejny mně řekl, abych si hlídal výkladní skříň, jakmile přístroj z výkladu zmizí, mohu si přijít pro peníze. Zainteresoval jsem v tomto smyslu všechny pozvané. Jednou o vycházce vidím, jak letí dva kolegové z města do školy a zvěstují mně radostně, že holící strojek z výkladní skříně zmizel.

To byl signál k tomu, že ještě téhož dne navštívíme krčmu, již příliš úzkostliví občané Štětína nazývali domem neřesti, bahna a smilstva. Hned jsem se vypravil s nimi do města, abych si vyzvedl peníze. Jaké bylo ale naše překvapení, když vedoucí celý rozezlený mně hodil strojek na pult a lakonicky řekl: „Vemte si ten krám a ať vás už nevidím!”. Nedalo mi to a slušně jsem se ho zeptal, proč je tak rozzloben. Řekl, že o strojek měl zájem jeden slušný pán, chtěl ho vyzkoušet, a proto se týden neholil. Když přišel zarostlý a strojek spustil, zakousl se mu do vousů a nepustil. Museli jej prý odstřihnout malými nůžkami. A bylo po exkurzi do přístavní krčmy.

Brambory už byly také skoro hotové, právě odzvonila služba sedm sklenek, což znamená, že do konce noční služby schází půl hodiny. Tato služba se na všech lodích světa nazývá psí službou, poněvadž se považuje za nejhorší. Na lodi při plavbě jsou zavedeny tak zvané mořské služby. Na všech lodích slouží důstojníci na lodním můstku a ve strojovně se strážními námořníky takto: první palubní důstojník slouží hvězdnou stráž vždy od 4:00 do 8:00 hodin ráno a večer. Druhý důstojník zase psí službu od 00:00 do 4:00 a od 12:00 do 16:00. Třetí pak kapitánskou od 8:00 do 12:00 a od 20:00 do 24:00. Hvězdnou se nazývá proto, že v tu dobu za soumraku provádí  první důstojník pozorování hvězd pro určení polohy lodě. Psí službou se nazývá služba druhého důstojníka, poněvadž stale spí a slouží. Aby v půl noci mohl nastoupit do služby svěží, musí jít spát už tak v 19:00 hodin. Ve čtyři ráno, když skončí službu jde se najíst, trochu se zapovídá s kolegy ze strojovny, kde jsou služby obdobné jako na palubě – a do postele se dostane po páté hodině. Kolem desáté vstane, vypije kávu, projde se po palubě, něco udělá ze svých pracovních povinností – a už je tu oběd. Ten musí stihnout do 11:50, aby ve 12:00 převzal službu. Po  službě v 16 hodin se ani nenaděje – je tu večeře a po večeři už pomalu zase na kutě, aby byl na noc fit. Tak proto je to psí služba, stale jakoby jen pracoval a spal. Třetí slouží kapitánskou, a to proto, že se jedná o důstojníka bez velkých zkušeností. Ten musí sloužit v čase, kdy je kapitán vzhůru, aby ho mohl kdykoliv zavolat na můstek. Tak je tomu i ve strojovně. Tam slouží čtvrtý strojní důstojník. 1. strojní důstojník který je vedoucím strojního oddělení a který neslouží služby je vždy připraven nejmladšímu důstojníku pomoci v nesnázích. Na naší plachetnici tomu nebylo jinak.

Mé vyprávění o školní lodi by nebylo úplné, kdybych se nezmínil o třech tak zvaných trapasech. Jeden se stal přímo mně, ten druhý byl kolektivní a poslední třetímu důstojníkovi s mou účastí. Při plavbě Egejským mořem jsme obnovovali asfaltové těsnění dřevěné paluby. Bylo ustálené teplé počasí, pro tuto práci jako stvořené. Jedna parta vyškrabovala starou smolu ze spár škrabkou podobnou tesařské kramli. Já měl za úkol vyfoukávat drobné zbytky smoly ze spár. Měl jsem velkou plechovou pumpičku, podobnou hustilce na duše, ale daleko větší. Na obchodních lodích sloužila k mazání ojnic parního stroje. Byl jsem ohnut a rutinovaně jsem to bral spáru vedle spáry. Mezitím přišel na palubu velitel jen tak v plavkách. Měl připomínky ke způsobu práce jednoho kolegy, co vyškraboval smolu, zdálo se mu, že poškozuje dřevo palubek. Vzal nástroj, čapl si a ukazoval správný způsob. Plavky měl nějak příliš volné ve slabinách. Jak jsem tak tvořil před sebou vítr, narazil jsem nečekaně na dřepícího velitele. Měl jsem zato, že je to kolega – pěkně jsem zamířil do odstávajících plavek a pořádně foukl. Reakce nás obou byla nečekaná! Jeho úlek a skok snad metr nad palubu a mé zděšení, že nešlo o kolegu Heňka. Dopadlo to  velmi dobře, kapitán Gorazdovský, se tentokrát upřímně zasmál a řekl: „Fojtů, to se ti povedlo, v tom vedru to bylo docela osvěžující!”.

Připluli jsme na rejdu jihoanglického přístavu Torguay. Byla slunná letní neděle a na rejdě se to hemžilo přepychovými jachtami. Jedna z nich s posádkou tří mladých děvčat připlula pod naši příď. Všichni jsme se hned nahrnuli na jednu stranu, málem loď nedostala náklon. Někteří z nás se jali zkoušet své znalosti z angličtiny tím, že zahájili konverzaci úvodní otázkou: „Do you speak English?” (Mluvíte anglicky?). To bylo vždy obligátní rčení s kterým jsme se v jiných zemích setkávali nebo jsme sami začínali, ale v Anglii to byla zbytečná – ba směšná otázka. Během rozvášněné konverzace mezi děvčaty a námi, vylétla z odpadové roury naší lodi hromada páchnoucích odpadků a rozplácla se na palubě luxusní jachty. My jsme se rozlétli jako kdyby střelil do vrabců. Zaslechli jsme jen překvapivé zaúpění děvčat – aaúú. Nenápadně z úkrytů jsme pozorovali, jak se krásky vzdalují od boku naší lodi a vědrem splachují nečekaný dárek.

Vzpomněl jsem si na naše začátky anglického domlouvání. Jednou jsme šli po ulici Göteborgu a chtěli jsme se dostat na poštu. Kolega Homolka na mě křiknul z druhé strany ulice: „Tondo, zeptej se toho vořežpruta, co jde proti tobě, kde je pošta”. Ten se hlasitě zasmál a celý překvapený, že potkal Čechy v polských námořnických uniformách, nás pozval na pivo. Byl kuchařem na švédské lodi, pocházel odněkud ze Suchdola u Prahy. Jiná parta si prý zase zašla v Anglii do čajovny, na které svítil nápis Tearoom – anglicky čajovna. Tea je česky čaj a room (vyslov: rum) je místnost. Když dostali čaj, bláhově čekali na rum. Když „týrum” – tak čaj s rumem – ne snad? „Vždyť anglicky znám, však vím přece dobře co a jak”, pronesl ten nejchytřejší.

Ten třetí trapas se udál takto: Měl jsem pomocnou službu se strážním důstojníkem. Míjeli jsme velkou osobní loď v docela malé vzdálenosti. Obzvláště tyto lodi se k nám vždy snažily co nejvíce přiblížit, aby tím byla dána možnost cestujícím fotografovat. Vždyť plachetnice se  nepotkává na moři každý den. Vzal jsem si služební dalekohled a loď si prohlížel. Strážní důstojník stál u zábradlí asi krok přede mnou. V tom přišel ke mně nenápadně velitel a beze slova mně vzal dalekohled z ruky. Tu nečekaně důstojník pronesl jakoby učební formuli: „Dalekohled slouží k navigačním účelům, přihrej ho, abych zjistil, jaké jsou tam kočky!” a natáhl ruku dozadu, aniž by se ohlédl. Velitel s klidem dalekohled podal se slovy: „Jen si poslužte, prosím”. Skokem jsem se od obou vzdálil. Důstojník se s červenou tváří veliteli omlouval. Měl za to, že dalekohled držím já, o přítomnosti velitele neměl potuchy.

Noční služba měla také za úkol měřit stav pitné vody a lodních stok, takzvaných studánek. Do stok stékala voda z potících se stěn a z podlah, když se drhly. Službu konající musel dobře vědět, kde jsou rozmístěny zátky těchto měřících potrubí. Abych poznal tuto činnost, vzal mne sebou na měření kamarád Heněk. Jedna sonda byla pod kobercem pod stolem v kapitánském salonu. Už si dobře nepamatuji, co jsem to tehdy provedl, ale v každém případě se Heněk hlasitě rozesmál a rozesmál i mne. Do salonu vedly dveře kajuty velitele a ty byly otevřené, aby měl trochu průvanu v nehybném horkém ovzduší. Klimatizace tam samozřejmě tehdy nebyla. Nočním tichem se ozvala slova, co se děje, kdo je tam? My oba vzali nohy na ramena a pryč! S obavami jsme čekali co bude ráno. Na školní lodi i ve škole byla skoro vojenská disciplína a takové šprýmy nemohly projít bez následků. Ráno při rozkaze se jen zeptal první důstojník, kdo měl měření. Kolega Henryk se přihlásil. Bylo mu sděleno, že se mu zaznamenává mínus 10 bodů. Každý student byl nadřízenými odměňován plusovými nebo kárán minusovými body. Cítil jsem se vinen, když celou událost jsem zavinil vlastně já. Slíbil jsem kamarádovi, že to nějak odčiním. Když jsme později kotvili na rejdě Istanbulu, malovali jsme celé lodní těleso. Za boky lodě byly rozvěšeny lávky, na kterých jsme poskakovali jako opičáci. Já přišel na hloupý nápad. Povídám Heňkovi: „Já spadnu do vody a ty mne zachráníš. Hodíš mě záchranné kolo s lanem, které jsme měli vedle sebe, zakřičíš M u ž  p ř e s  p a l u b u !, a to by v tom musel být čert, aby tě za rychlou a správnou záchranou akci neocenili aspoň třiceti plusovými body. Chyba lávky! Já spadl podle dohody, ale v zápětí do vody žuchl i Heněk a záchranné kolo ani předpisový výkřik „Muž přes palubu” – nikde. Záchranná akce fungovala perfektně, nás unášel silný proud, takže jsme byli vyloveni až po spuštění záchranného člunu, který byl pro podobné případy v pohotovosti. Pochvala se nekonala, naopak byli jsme pro svou neopatrnost pokáráni. Chudák Henryk, nedobře se mu vedlo v mé blízkosti, byli jsme však ještě dlouho po škole dobrými přáteli.

Jednou se dočetl někdo ze studentů, že na starých plachetnicích bývalo zvykem při vytahování kotvy, že námořníci mají právo při této těžké práci vyjádřit své požadavky nebo stížnosti vůči velení lodě. Jinak se při této práci vždy zpívávaly takzvané šanty. Nevím, jak došlo k tomu, že kapitán souhlasil, aby se v příštím přístavu, kde budeme kotvit, vytahovala kotva ručně a my si budeme moci zpěvem nebo verší postěžovat, co nás na lodi tíží. Vytahování kotvy ručně se sice na naší lodi nepraktikovalo, ale možné to bylo. Stačilo přepojit zvedání kotvy z elektrického pohonu na ruční. Dělo se to tím způsobem, že pomocí osmi dřevěných tyčí zasazených jedním koncem do otvorů v rumpálu na přídi chodí námořníci dokola jako u žentouru a zpívají. Naši chlapci složili verše, které se uvádět nesluší. Melodie byla pěkná, rýmy vzácně nevybíravé jako třeba: „studentů kupa nadává dupa” a tak podobně. Velitel s důstojníky byli shromážděni na přídi. Když byl dán povel vytahovat kotvu, svěsili jsme hlavy, roztočili vrátek a nejodvážnější začal se zpěvem. Ostatní se přidali. Nikdo však neměl odvahu podívat se, co se děje kolem nás, hleděli jsme si na špičky bot. U každého ráhna jsme byli asi tři, takže nás bylo celkem 24, to už se dalo schovat  jeden za druhého. Po několika slokách velitel a první důstojník znechuceni odešli. Ostatní důstojníci sice zůstali, ale dávali jasně najevo, že se jim naše počínání nelíbí. Dozvuky byly nepříjemné. Byli jsme nařčeni z vulgárnosti a neomalenosti. Tak to tedy dopadlo se „svobodou slova”. Tradice, netradice, námořnická latina neměla v naší nauce prostor, sami jsme to pak uznali.

Na školní lodi nebyla jen legrace, byly tam i těžké chvíle, kdy jsme se i báli. Když bylo třeba lézt na stožáry a svinovat plachty, byli na tom hůře menší chlapci. Stáli jsme na pohyblivém laně, zavěšeném pod ráhny a plachtu jsme   vykasávali na ráhno a přidržovali hrudníkem. My menší jsme ji museli přidržovat bradou. Jednou jsme se dostali v řeckých vodách u ostrova Kythery do silného nárazového větru. Loď se vychýlila na bok, a kdyby nebyly včas puštěny šoty plachet, ( některé šoty praskly samy), aby plachty přestaly nabírat vítr a loď se narovnala, kdoví, jak by to s námi dopadlo. Ale moře není Tálínský rybník – říkají naši námořníci a Poláci zase, že kdyby moře bylo stále jen klidné, to by mohl být námořníkem každý poseroutka.

Co má začátek – má i konec. Skončila škola, ukončili jsme poslední plavbu naší bílé fregaty, složili závěrečné praktické zkoušky, obdrželi diplomy a rozešli jsme se na všechny světové strany. S některými spolužáky jsem se už nikdy nesetkal, s jinými mnohokrát, jak v Polsku, tak v různých přístavech světa. Bylo to vždy moc milé setkání.  Rozešli jsme se na obchodní lodě v různých funkcích. Někteří byli kadety, jiní pracovali jako námořníci. Bylo třeba získat co nejvíce praxe nejen z navigace, ale i z každodenní práce – bez které to na lodi nejde. Každý dobrý důstojník musí znát práci svého podřízeného. Moji tři krajané se nalodili na polské lodě a já na norskou loď Polyana, kterou měl Metrans v dočasném nájmu. Norové jsou dobrými námořníky, není tam snad rodiny, ve které by neměli námořníka.

Autor:

kapitán dálné plavby Antonín Fojtů (*1930),

jeden z prvních absolventů námořní školy v polském Štětíně,

velitel řady našich námořních lodí

z knihy

Moře milované, moře proklínané

Vysoká námořní škola ve Gdyni

je vysokou školou technického zaměření, vychovávající budoucí důstojníky pro Polskou námořní plavbu na fakultách:

1.     navigace – obor: námořní transport

2.     lodní mechaniky – obor: lodní strojovny

3.     elektrotechniky – obor: lodní elektrotechnika

     námořní radiokomunikace

4.     námořní administrace – obor: lodní intendantura

Absolventi VNŠ obdrží po ukončení studia diplom inženýra daného oboru a absolventi fakulty námořní administrace diplom lodního intendanta.

První námořní škola v Polsku byla založena v roce 1920 v Tczewu (nedaleko Gdaňska). Do konce roku 1921 podléhala Ministerstvu obrany a od roku 1922 Ministerstvu průmyslu a obchodu.

V roce 1920 byla zakoupena plachetnice „Lwow“, která po dobu několika let plnila mimo funkce školní lodi ještě funkce jediného reprezentanta Polské námořní flotily. Ve svých každoročních školních plavbách navštívila mnoho evropských přístavů a v roce 1923 vyplula do Brazilie, jednalo se o první překročení rovníku polskou lodí.

V roce 1923 opustili námořní školu v Tczewu první absolventi. Neměli však možnost práce na moři pod bílo-červenou vlajkou, neboť polská námořní flotila ještě neexistovala. Situace se o něco zlepšila v třicátých letech, kdy bylo zakoupeno několik lodí.

V roce 1930 Námořní škola přesídlila do nové budovy na ulici Czerwonych Kosynierow 83 ve Gdyni, kde je dodnes. Zároveň byla zakoupena ze sbírky obyvatel Pomoří školní loď – fregata „Dar Pomorza“, která se proslavila v dalších letech dalekými plavbami a cestou kolem světa v letech 1934/35.

Do vypuknutí 2.světové války škola vychovala kolem 450 absolventů.

Nová etapa v historii Státní námořní školy začala v roce 1945, kdy kapitán Maciejewicz, dlouholetý komandant Daru Pomorza organizuje školu v jejích dřívějších částečně zničených zdech. O rok později, v roce 1946, byla založena v Gdyni, Al.Zjednocenia, Škola rybolovu mořského.

Současně s rychle vzrůstající flotilou obchodních a rybářských lodí se rozvíjí obě školy procházející v letech 1945 – 1956 mnoha organizačními změnami. Rozrostl se počet speciálních laboratoří i zvýšil se značně počet absolventů.

Rok 1958 přinesl další důležitou změnu SNŠ (PSM) a SŠRM (PSRM), od tohoto roku se obě školy stávají pomaturitními školami s tříletým cyklem výuky. Byly otevřeny nové obory: radiový 1960, elektrický 1963 a lodní administrace 1967 a zahájeno studium při zaměstnání.

V době od roku 1945 do roku 1969 Námořní škola vychovala 2666 absolventů.

V roce 1968 došlo ke spojení obou škol a podle vyhlášky Rady ministrů ze dne 20.8.1968 byla Námořní škola přeměněna na Vysokou námořní školu. Rok 1969/70 byl prvním akademickým rokem v polském námořním školství a bylo přijato 305 posluchačů (3 studenti z Československa) na 4 fakulty.

Autor:

Stanislav Kvasnička

absolvent námořní školy v polské Gdyni,

palubní důstojník na řadě našich námořních lodí

Námořní školy v Oděse

V Oděse, v 6O. letech minulého století, existovaly tři námořní koly, na kterých studovali českoslovenští studenti:

- Střední námořní učiliště (morechodka-OMU) – tříletá, kde studovali naši studenti směr navigace,

- Vysoké námořní učiliště (morechodka-OVIMU)- pěti a půlleté, kde naši studenti rovněž studovali obor navigace,

- Oděský institut inženýrů námořního loďstva (OIIMF)-pěti a půlleté, kde naši studenti studovali jednak obor lodních mechaniků a jednak provozní fakultu.

Učiliště měla polovojenský režim-uniformy, ubytování společné kasárenského stylu, stravování, nástupu a společné odchody na přednášky, OIIMF byla škola čistě civilní.

Obory na IIMF byly ukončeny obhajobou diplomových prací a promocí.První studenti na této škole studovali již ve druhé polovině 50. let.

V průběhu studia bylo nutno absolvovat povinné přednášky a laboratorní práce ze všeobecných předmětů, společenských věd a odborných předmětů, složit předepsané zkoušky a zápočty a vypracovat a obhájit odborné projekty, na provozní fakultě např. projekt přístavu, mechanického zařízení pro překlad zboží apod. Z odborných předmětů se jednalo např. o zbožíznalectví, stavba, zařízení a vybavení námořních lodí, organizace práce námořních přístavů a práce loďstva a dokumenty, potřebné pro tyto činnosti (např. konosamenty, charter party apod.), mezinárodní smluvní dokumenty týkající se této činnosti aj.

Do průběhu studia byly vloženy odborné praxe v přístavu (např. dispečerská činnost, organizace překladních a skladovacích prací), na námořní li (včetně služby na můstku, základy navigace, obsluha kormidla, pomoc při překladních manipulací, při údržbě na palubě) a praxe na rejdařství (základy dispečerské a obchodní činnosti, plánování plaveb, ukládka zboží v nákladových prostorech a pod.).

Během studia, s postupným důrazem na ekonomiku práce loďstva, zavádění moderní početních techniky pro sledování a vyhodnocován provozní situace, se vytvářela ekonomická odnož fakulty, která byla následně vyčleněna do samostatné fakulty. Na tuto byly v dalších letech  vysílány především studentky z Československé plavby dunajské, které naházely uplatnění i v mezinárodním plavebním podniku INTERLICHTER.

Na OIIMF, která byla a dosud je prestižní školou ve svém oboru, studovali studenti i studentky z řady dalších států, především z tehdejšího východního bloku – Bulharska, Maďarska, Vietnamu, Kuby a z některých afrických zemí.

V těch letech již nebyl znát tlak velvyslanectví, ani kontrola se strany velvyslanectví  Moskvě na prospěch studentů a proto studium bylo více méně bez stresu a obav.

Stipendium představovalo 80 rublů měsíčně, z čehož byly na kolej strhávány 2 ruble.

Bylo možno si finanční potřeby občas vylepšit prodejem např. silonových košil, za které na bleším trhu bylo možné získat až 3O. rublů, zejména od bohatých gruzínských kupců a překupníků. Stipendium domácích studentů představovalo 30 rublů, s možností si o prázdninách přivydělat např. v severských přístavech, nebo měli rodinné zázemí.

Studenti dostávali z domova, i když se zpožděním, domácí časopisy, které je aspoň částečně svazovaly s děním doma, Jiná možnost, s výjimkou dopisů a občasných jízd domů,, v té době ani možná nebyla.

Život v Oděse, na který si student musel pro jisté odlišnosti a nedostatky zvyknout, byl v podstatě klidný, s nabídku kulturního, sportovního i rekreačního vyžití. Ve městě bylo a je množství vysokých škol, řada divadel, v té době bylo mnoho kin a klubů,  restaurací i náleven vína. Občas bylo k mání čepované české pivo, kde se často českoslovenští studenti sešli. K dostání bylo i pivo lahvové-to se nezřídka kupovaly celé kartony.

OIIMF byl nedávno přejmenován na Námořní universitu, od 7O. let byly vybudovány nové moderní učební budovy a rovněž moderní koleje, počet a zaměření fakult se přizpůsobilo novým technickým i technologickým trendům v námořní dopravě i plavbě. Studium je umožněno i cizincům.

Řada studentů se během studia v Oděse oženila, ne každé manželství však vydrželo.

Absolventi námořních škol v Oděse našli doma pracovní uplatnění na Námořní plavbě, ministerstvu dopravy, bývalé Československé plavbě labsko-oderské, Československé tavbě dunajské, event. v dalších odborných podnicích  a organizacích.

Já osobně na dobu strávenou při studiu v Oděse vzpomínám rád.

Autor:

Miroslav Rak

absolvent námořní školy v ukrajinské Oděse

pracovník obchodně provozního úseku ČNP 1961-2 a 1968-9

poté pracovník Ministerstva dopravy 1969-2006

Přehled absolventů námořních škol 1975-1999

	navigace	z toho					strojní	strojní
	celkem	Polsko	SSSR	NDR	celkem	%	celkem	Polsko	SSSR	NDR		%
	ukonč.	ukonč.	ukonč.	ukonč.	nast.	nast	ukonč.	ukonč.	ukonč.	ukonč.	nast.	nast
1975	4	4			4	100	0				0
1976	4	4			4	100	4	4			3	75
1977	4		4		4	100	3	2	1		3	100
1978	5	1	4		3	60	2		2		1	50
1979	6	2	4		5	83	1		1		1	100
1980	3	1	2		3	100	1		1		0	0
1981	9	4	5		8	89	3		3		3	100
1982	10	6	4		8	80	10	6	4		8	80
1983	5	3	2		5	100	4	2	2		3	75
1984	11	9	2		11	100	3	3			2	67
1985	7		7		6	86	1		1		1	100
1986	9	3	6		8	89	0				0
1987	16		16		16	100	0				0
1988	23	7	16		23	100	1	1			1	100
1989	13	6	7		13	100	6	1	5		6	100
1990	8	4	4		6	75	9	3	6		6	67
1991	4	2	1	1	3	75	4		4		3	75
1992	12	2	8	2	10	83	10	7	3		4	40
1993	6	2	2	2	3	50	8	6	2		4	50
1994	7	5	1	1	6	86	4	2	1	1	3	75
1995	5	4		1	3	60	4	4			3	75
1996	5	4		1	1	20	0				0
1997	3	3			2	67	1	1			1	100
1998	9	9			1	11	0				0
1999	2	2			1	50	0				0
celkem	190	87	95	8	157	83	79	42	36	1	56	71
nast.	157	66	90	1	157	100	56	29	27	0	56	100
% nast.	83	76	95	13	100		71	69	75	0	100
dle zemí
% ukonč.	100	46	50	4			100	53	46	1

Celkový souhrn

	elektro		VŠ
	Polsko		úhrnem	Polsko	SSSR	NDR		%
	ukonč.	nast.	ukonč.	ukonč.	ukonč.	ukonč.	nast.	nast
1975			4	4	0	0	4	100
1976			8	8	0	0	7	88
1977			7	2	5	0	7	100
1978			7	1	6	0	4	57
1979			7	2	5	0	6	86
1980			4	1	3	0	3	75
1981			12	4	8	0	11	92
1982			20	12	8	0	16	80
1983			9	5	4	0	8	89
1984			14	12	2	0	13	93
1985			8	0	8	0	7	88
1986			9	3	6	0	8	89
1987			16	0	16	0	16	100
1988			24	8	16	0	24	100
1989			19	7	12	0	19	100
1990	2	2	19	9	10	0	14	74
1991			8	2	5	1	6	75
1992	1	1	23	10	11	2	15	65
1993	3	3	17	11	4	2	10	59
1994			11	7	2	2	9	82
1995	2	0	11	10	0	1	6	55
1996			5	4	0	1	1	20
1997			4	4	0	0	3	75
1998			9	9	0	0	1	11
1999			2	2	0	0	1	50
celkem	8	6	277	137	131	9	219	79
nast.	6		219	101	117	1	219	100
% nast.	75	0	79	74	89	11	100
dle zemí
% ukonč.			100	49	47	3

Z přehledu (zahrnuje 25 let) je možno vyvodit tyto závěry:

a.      absolventi se rekrutovali především ze sovětských  (zejména ukrajinská Oděsa) a polských (Štětín, Gdynia) škol

b.      do ČNP nastoupilo 79% absolventů

c.      převážná část studentů absolvovala navigační směr (strojními důstojníky se mohou stát i absolventi českých škol)

po roce 1990 dochází k výraznému úbytku absolventů i těch, kteří nastupují k ČNP